Před půlnocí

Je pravda právě teď, zbývá sotva půlhodina, ale hlavně: je to název filmu, který doporučuji! A tolik se tentokrát doporučit nebojím, protože jsem se s více lidmi shodla, že za vidění stojí. 

Je to to třetí z volné série režiséra Richarda Linklatera, ale já první dvě neviděla (teď chci!) a chytala jsem se bez problémů. Vůbec neuvěřitelně dobrý nápad tahle série - další pokračování se vždy objeví přibližně po devíti letech, hlavní postavy (Jesse a Celine) hrají logicky pořád titíž herci (Ethan Hawke a Julie Delpy) a stárnou tak vlastně všichni společně, postavy, herci, režisér. Herci údajně částečně na scénáři spolupracují.

Co tedy čekat? Připraven být na konverzační! film, v mém případě snad nejkonverzačnější, co jsem kdy viděla. Nikdy bych nevěřila, že je možné „ukoukat“ takhle dlouhé scény např. dvou lidí na předních sedadlech auta, ale jde to bez problémů. Jednak jsou ty dialogy hořko-vtipné, trefné, živé, filosofující, dojemné, bolestné, klišovitě zábavné..., jednak - zejména ti dva - hrají výborně. Někdo někde napsal (tuším recenzent Respektu), že postavy vedou řeči blížící se dialogům Woodyho Allena. Asi to tak je, občas si říkáte, že jsou „strašný kecy“, ale zjistíte, že se nedokážete odtrhnout (tedy alespoň já to tak měla).

Jesse a Celine jsou manželé, vychovávají osmiletá dvojčata a ve filmu jim právě končí několikatýdenní pobyt v Řecku, kam byl on – spisovatel – pozván, aby tvořil v domě starého řeckého spisovatele, v jistém smyslu mecenáše. Od jiného páru dostanou jako dárek před odjezdem zaplacenou noc v hotelu. Nechci prozrazovat moc, ale člověka napadne, jak asi mohou takhle dopředu, trošku křečovitě, naplánované „hezké chvilky“ dopadnout. Erotiku opravdu čekat netřeba. Výborné ale je, že právě v těch vypjatých scénách se diváci baví, vím o manželském páru, kdy oba brečeli smíchy (i o jiném, který se sice bavil taky výborně, ale pak málem při diskusi o filmu pohádal). Prostě „logika“ ženská i mužská, výčitky a pohledy na věc stereotypně přesně zábavné, zároveň ale uvěřitelné. Mnohý asi se chvilkami pozná. Střídavě mě oba štvali! Víc neřeknu. (Jen opakuji, je to založené na slovech, rozhodně ale ne tak, že když vám půl věty uteče, nepochopíte nic. Jen zkrátka do hotelu třeba jdou snad tak dlouho, jak by šli doopravdy. A cestou, to je takový bonus pro nás, zmíní i pana Havla – pravda, ne úplně v lichotivém kontextu). A k tomu to Řecko - slunce, moře, olivy… vlastně pohoda :).

Neprázdniny a blinkací sáček/ slovo 3

Horko (jak jinak) těžko si zvykám na skutečnost, že zase po nějaké době nebude mým hlavním zdrojem obživy gymplové učení, a tudíž že tedy ne a ne a nemám prázdniny.  Já bych prostě nemohla být asi naplno na volné noze - nejdřív bych se flákala, v další fázi zhroutila.

           Aktuálně překládám pro jedno vydavatelství sbírku her pro děti, výstižnější popis by možná zněl „soubor nápadů pro rodiče, jak to s kňourajícími a na nervy lezoucími dětmi v různých situacích přežít, zabavit je alespoň na pět minut a utáhnout na něčem, co je právě k dispozici, speciálních herních pomůcek netřeba“. Těžké to není, jazykově tedy rozhodně, naopak docela tvůrčí, některé hrátky se musí upravit českým reáliím. Chodím si tedy tak po ulicích a koukám po autech, jaké nálepky tak mívají na zadních sklech (když loga a jména škol to nebudou), ve frontě u pokladny se rozhlížím, jaké věci od „a“, „b“ a „c“ jsou tu tak běžně k vidění, abych je mohla uvést jako příklady.

Jenomže! Ukryté jsou v těch textech různé nástrahy a háčky a netušené zádrhele. Většinou u předmětů, které člověk nějak běžně nazývá, nebo prostě jen používá bez pojmenování, a najednou je třeba slov a ještě takových, která by nezněla úplně blbě. Třeba právě „blinkací“ sáčky (v angličtině sick bag). Podle autorů skvělý zdroj zábavy v letadle. Nafukovat je, zdobit, blbnout s nimi. Jenže jak je pojmenovat? Dají se vůbec v češtině nazvat nějak normálně? Bojím se, že nic lepšího nenajdu, ale název kapitoly „Zábava s blinkacími sáčky“:) pořád ještě za ideální nepovažuju. I když pravda, pytlíky by byly horší.

Vejdrnčí / slovo 2

Drnčí to v něm dětským smíchem, vejská a snad i krásně vejrá vlastní člověčí minulostí. Zajímalo by mě, jestli ho ještě někdo zná. Vejdrnčí! To slovo z hlubin paměti, které pro nás měla babička. Znamenalo něco jako „opička“, „rošťák“, láskyplně míněná výtka rozdováděným dětem. Nikde jinde jsem ho neslyšela, neviděla, nepotkala. Vymyslela si ho? Je z těch slov, co se jeho zvuku můžete i nadechnout a vyvolává vám obrazy v hlavě, to slovo patří k městu Plzeň.  Ne, to není ubrečený sentiment, lítost, v tom slově je radost!

 

A aby vzpomínek na dětství nebylo málo, ještě truhla. Měli jsme ji na chalupě, tedy vlastně - máme. Ale! Jednoho dne, dávno již tomu, něco v zámku zaklaplo a už se ji nepodařilo otevřít. Klíč k ní nikdy nebyl. Ta symbolika. Uzamčené dětství. Zvolili jsme vyčkávání, doufali, že s malými dětmi se truhla jako v pohádce zase otevře. Zdárně je však ignoruje. Přešli jsme k nátlaku, zatím mírnému. Maminka dovezla roztomilý šperháček, rumplujeme jím v zámku, občas se zasekne a zdá se, že nebudeme už mí jen uzamčenou truhlu, ale uzamčenou truhlu se šperhákem v zámku, ale to je tak vše. Do úzké štěrbiny se pilka na železo rozhodně nevejde, sekera zaťatá do víka zůstává daleko za hranicemi našeho uvažování (zatím). Zatím fotka poslaná kamarádovi zámečníkovi, uvidíme. Je krásné to vzpomínání, co vlastně uvnitř je. Vystřihovací panenky, stavebnice Merkur, desková hra Cestujeme po hradech a zámcích… Trošku to hlodá, jestli nebudeme zklamané, zklamaní…

Nugl-nagl / slovo 1

Nugl-nagl je v kalámštině výraz pro „večerní kakofonii pralesa, mísící hlasy tisíců cikád, kobylek, cvrčků, žab a další havěti“. Alespoň to tvrdí entomolog Vojtěch Novotný v sobotních LN. Kalámsky se mluví na Papui -Nové Guineji (taky, mluví se tam ještě dalšími 746 jazyky a dále si nejsem jistá, že se ten název v potřebném pádě píše zrovna takhle) a je to moc sympatický jazyk.

Autor dál píše: Kalámština nabývá i serióznějších podob, když si to situace vyžaduje. Zejména při sklizni pandánových oříšků je třeba vyvarovat se slov, jejichž hlasité vyslovení by mohlo nenávratně poškodit úrodu. Takto nebezpečných slov  je ale hned několik set, a tak v rámci kalámštiny vznikl celý alternativní slovník – používaný jen jednou v roce, když se vesnice vypraví na tři týdny do lesa sklízet pandány.

Ha! Mám to! Už vím, proč několikátý rok po sobě nebudeme mít skoro žádné ořechy, ale zato miliardy švestek. Něco říkáme blbě. Jenomže co?

Chudák královna :)

Tedy tehdy ještě princezna.

Když už mi tedy nevyjde společné narozeninové datum s royal baby, našla jsem si (rozuměj náhodou narazila) alespoň na chalupě noviny s datem 17.7. 1947, kde je nádherný článek o jeho budoucí prababičce. „Král Jiří s potěšením oznamuje“ zní titulek a jde pochopitelně o zásnuby 21 leté dědičky britského trůnu s poručíkem Filipem Mountbattenem

Nejúsměvnější je tahle pasáž: Rodina nastávajícího manžela princezny Alžběty je rozvětvenější a příliš oplývá bohatostí dlouhých titulů, než aby rozsah českého tisku snesl v tomto směru podrobnosti. Jen pro představu chceme uvést, že král sám vbrzku uspořádá zvláštní party, kde se členové obou rodin navzájem poznají. Uveďme však, že mezi hosty bude i paní Kateřina Brandramová, do nedávně ještě princezna Kateřina Řecká, sestřenice poručíka Filipa Mountbattena…. Novomanželé Brandramovi i nastávající královští novomanželé mají spolu to společné, že… nemají kde bydlit. Nemohou dostat v Londýně byt. Brandramovi bydlí s rodiči a také princezně Alžbětě nezbude, než bydlit rovněž s rodiči – v královském Buckinghamském paláci. :) 

Jak jsem si všechno vyzvedla

Zítra už budu pracovat. Určitě nebo možná. Slavit jindy. Ale dneska,  dneska jsem projížděla křížem krážem Prahou a vyzvedávala, co jsem kde měla zamluvené, zaplacené, slíbené.
Nejdřív jsem si tedy zajela do Braníka do sympatického Café Periferie a  „vyzvedla“  si cheesecake, výborný, protože netypicky neamerický. O té kavárně určitě ještě bude řeč.

                                                    
                                                       (foto z jejich FB)

A pak už (tedy ne že by některá z následujících tvůrkyň potřebovala reklamu, stejně jim ji ale udělám): Hry od Lucie Ernestové nejsou pochopitelně pro mě, potřebovala jsem je jako dárek, hrála bych ale hned. Lucie na svém webu vypráví, jak ji štvou předražené hry ve velkých krabících, ve kterých toho často dohromady moc není a padají ze skříní. A jak její syn vztekle mrská figurkou při „Člověče“. Tak začala kreslit a vyrábět leporela her vtipných, poučných, nevyhazovacích (ale pro starší děti i hry strategické apod., nuda to není). Ve skutečnosti jsou ještě lepší než na netu. Koupila jsem Veselé hry, ale říkal pán, že se určitě budu vracet pro další. Taky si to myslím.

                                                    

                                             
                                                      (fotky ze zmiňovaného webu)

Z Podskalí pro tašku od Rosy!  K vyzvednutí u jejího muže v práci, nahlašuji jméno, ta moje tam totiž není sama. Možná se manžel časem vzdá kariéry a začne distribuovat jen ženiny výrobky. A zase - krásnější než na fotkách, cha chá! Pokouším se hned v nákupním centru koupit ještě něco k tašce „do sady“, ale nedaří se.

 
                                                 (foto by Rosa, bude-li sladěno, budou i další)

Tak dál, do knihovny pro rezervaci. Slovník lásky Davida Levithana není příručka pro začínající milovníky, ale román, příběh jednoho vztahu, poskládaný z komentovaných slovníkových hesel. V Sobotce jsem slyšela kousíček, teď na první otevření vypadá knížka náročněji, než by se z popisu zdálo. Jsem zvědavá.

                                                (foto www.blog.martinus.cz)

A navečer už „jenom“ k mamince. Na večeři a vyzvednou krabičku rybízu. Uf a Hurá, pěkný den. Ale jestli si ještě něco nebo někdo vzpomene, že potřebuje někde vyzvednout, sil už nemám.

 

(foto in naše kuchyň)

Cesty podle abecedy

Lidé si cíle svých cest vybírají různě. Nedávno jsem slyšela o člověku, který obcházel republiku od jednoho pohraničního patníku k druhému. A my jsme si naběhli, když jsme jednou během jara vyrazili do Adršpachu. Někde už mimo hlavní proud davů vylezli jsme na skálu na vyhlídku, tam tři veselí postarší místní. A jak prý to Pražáky napadne vyrazit zrovna tam, ptali se. Pohotový kamarád Tomáš prohlásil, že to bereme podle abecedy. Myšlenka byla na světě. Možná by zapadla, kdybychom teď o víkendu nevyrazili z Lednice ke kamarádovi do Buchlovic, pod hrad, od kterého, ej, větr věje. Myšlenka se upevnila. Jiná kamarádka má chatu ve Zbirohu, tam skončíme utrmáceni v šedesáti, co ale bude do té doby… jsem na nás zvědavá. Každopádně z Buchlova na Velehrad krásná je cesta.

Bylinkový víkend ve sto slovech

Loni jsme v Lednici, Valticích a tak dále hráli, jako kočovní divadelníci putovali. Už podruhé i s Jarkou, která tam pracuje na zahradnické fakultě. Od ní jsme se to také dozvěděli. Co konkrétně? Že občas pořádají kurzy, kam mohou i laici, zahradničtí zelenáči. Tož jsme přijeli a skvěle si to užili. Že se pořád vyjadřuji nejasně? Kurz s názvem „zelené koření“ – o bylinkách tedy, jak je pěstovat, k čemu je ta která dobrá, na co pozor a co s nimi. Do jídla s nimi! Poslouchali, „ožírali“ záhonky a na závěr jsme vařili a všechno si to ochutnali! Skvělé to bylo.

 

 

                                                         Ovocný salát se zálivkou se zakysané smetany s bazalkou

 

 

                                                                             Pomazánka z rokfóru a rukoly  

 

 

Nahoře i dole: Pro ústa i pro oči. Minulý kurz nesl název „Jedlé květy“. Účastníci viditelně ovlivněni velmi J.

 

 

Cizí oběd neplánovaně

Ale já fakticky vím, kde je v Praze kino Aero! Teda... až do dneška jsem si touhle znalostí byla celkem jistá. Tak jsem tam zamířila a když Michal volal, že je tam hodně lidí a že už teda koupí lístky, nadšeně mu sdělovala, že jo, že jsem právě vystoupila z tramvaje a už jsem za rohem. Ten roh tedy trošku neseděl a mně to docvaklo, jak jsem přešla silnici.  Totiž že hned za tím mým rohem je kino Oko! … To mi vysvětlete, co je tohle za automatismus! Ještě že měl plán B a my se oba stihli přesunout do Světozoru. To už jsem s vypětím všech sil trefila napoprvé a dobře že tak, viděli jsem Cizí oběd, což byla možná i lepší varianta než původně vybraných Ještě 17, já ale takovouhle manipulaci vážně neplánovala.

            Stojí za vidění, musím říct. Příběh z přelidněné Bombaje, kde se snadno stane, že kastrůlek s obědem, který každý den posílám přes město žena manželovi do práce, doputuje k jinému adresátovi. Ne, není to banální, není to ale také lehká komedie, jak všude inzerují. Zasmějete se, nejvíc řekla bych, některým stereotypním vtipně podaným situacím, ale celé je to hořkosmutné, žádný sladkobolný šťastný konec - naštěstí! Někdo někde popsal film jako indickou Amélii z Montmartru. Něco na tom je, možná by se tu daly najít i záměrné odkazy (malíř, co maluje pořád stejné obrazy, skok ženy z okna), jsou tu vyměňované dopisy, ale jinak je to podobnost dost vzdálená. Cizí oběd má jednodušší dějovou linku a hlavně je beznadějnější. Jako zamyšlení nad životem, jako obrázek Bombaje, jako film o krátké radosti a přijetí reality je ale výborný. Doznívá ve mně, dvě hlavní postavy strašně uvěřitelné.

Posekáno v Braníku

Jaká okurková, prosím vás, děje se toho spoustu, a to vůbec nemám na mysli politiku. Andy Murray konečně vyhrál a v pražské zoo se narodila žirafí holka Amálie. Kreuziger jede parádně a Šrámkova Sobotka stojí za prožití, vůbec to není jen festival poezie a vůbec ne jen pro plus minus dvacetileté, jak jsem si vždycky myslela. To jen tak mimochodem. A já jsem se snad konečně přesvědčila, že tenhle blog mám pro sebe, když jiné pokusy zaznamenávat selhávají, a že ne a ne a nebudu líná sem psát, byť by to bylo zajímavé pramálo.

            Baví mě a lákají pražské čtvrti, kde se něco děje. Kde jde zažít město jinak i v době, kdy tenhle pouliční festival neprobíhá. Braník třeba. V Bráníku, tam se vám toho děje, to je taková vesnice (v tom nejlepším možném významu) uprostřed Prahy, tam se snad každý zná s každým. Dlouho jsem z protějšího kopce záviděla a když začala vznikat komunitní zahrada, už jsem to nevydržela a přidala se. Pár lidí vydyndalo na zastupitelstvo zanedbaný kout. Dyndání to bylo náročné a možná mu ještě není konec. Zatím se zastupitelé tváří, jak můžeme být neskonale vděčni, že si smíme tenhle džungloidní prostor, zázemí feťáků, zvelebit a ještě jim za to platit. A to se ještě snažili zabránit tomu, aby mezi záhony mohl existovat i kompost.

            Pravda, letos nám toho tu už asi moc nevyroste, s trochou štěstí nějaké ty saláty a něco bylinek. Ale co! Posekáno, prosekáno, vyčištěno, shrabáno… (A časem doufám, že i promítáno bude.) Suchá tráva voní a pod zahradou se ozývá kohout. Fakt vesnice. A za pět minut jste na tramvaji.