může probíhat všelijak.
Vytahováním dávno vyšitých ubrusů, které si ještě úplně nenašly své místo na
světě. Doděláváním dětských metrů s námořnickou tematikou (sláva užitému
umění J),
původně pro jedno, nyní pro tři děti. Ano, vím, křížková výšivka je taková
omalovánka mezi skutečným vyšívacím mistrovstvím, někomu ale prostě cesta od
dětských činností k umění trvá déle, no (nebo po ní míří někam úplně
jinam, destinaci bych raději nespecifikovala). Dalším a dalším pročítáním
průvodců: „Scarborough patří k těm městečkům, která vypadají hezky
z dálky.“ (Ááááá, mají všechny země takhle vtipné texty pro turisty?
Takové, co při četbě vůbec nechápete, zda je to lákadlo či odrazovadlo?). Nechápavým
zíráním na procesy na vlastním účtu: Hotely na booking.com si přeci VŽDYCKY
stahují platbu až v době vašeho pobytu. Tak proč proboha odešly peníze na
jednu noc v každém z hotelů už teď? Inu, pravděpodobně to nějak bude
souviset se „speciálními podmínkami“ velmi jasně popsanými na rezervačních
stránkách, co jsme je úplně vytěsnili, protože to přeci NIKDY tak není J.
(Změna data nakonec provedená zdarma díky skvělému zákaznickému servisu na
zmiňovaných stránkách). Ať žije předléto!
středa 30. dubna 2014
neděle 27. dubna 2014
To je M. Šašek
Až půjdete ulicí Ve
Smečkách, tedy až tam půjdete třeba s dětmi, nejdřív jim cestou kolem
bordelů dejte nějaké pásky přes oči a pak se zastavte v galerii na výstavě
Miroslava Šaška. Je to ten, kterému Baobab vydal To je Londýn a To je Paříž a
teď taky To je Austrálie a ještě jednu, co si nemůžu vzpomenout jakou.
Tuším To je Řím, dost možná to ale pletu. Každopádně takových ilustrovaných „průvodců
pro děti“ (nenechte se ale mýlit, je to i dospělácká krása) od Čecha - emigranta existuje spousta, víc v cizině než u nás. Než tedy všechny vyjdou i tady, je tu alespoň výstava. Až do června.
A různé, povedené i nepovedené, "pocty" na netu: https://www.youtube.com/watch?v=Tq21eUZHxIA
sobota 26. dubna 2014
Mně nevykejte,
já jsem ještě dítě!
Bránila se prý holčička u přijímaček, když ji kolegyně oslovila tak, jak jsme
zvyklí. Pláč na krajíčku - na straně holčičky tedy, být tam ale místo kolegyně
já, možná bych polykala dojetím.
Nejsou to ti nejmenší,
jací by mohli být, nejsou ale ani velcí. Sama jsem taky z vykání nedokázala
na dva dny přepnout, i když před lety, když jsem se konečně dokopala přepnout
opačným směrem – z přesvědčení, že se to tak má – překvapilo mě, jak je to
snadné. Chtělo by se i napsat, jak mám pocit, že vztahy se studenty jsou s vykáním
dokonce lepší, přátelštější. Ale takhle jednoduché to nebude. Daleko spíš je důvodem
můj vývoj, dospění do stavu, kdy nepotřebuji (tolik J)
bojovat, dokazovat (si), spíš víc plynout, vtipkovat, krotit svoji chaotičnost,
přisvědčovat a ukazovat nenápadně. A víc si počkat.
A přijímací zkoušky? Někdy
náhoda. Člověk se domnívá, jak je to zadání jasné, jednoznačné, jakákoli jiná
odpověď špatná. A oni vymyslí něco… co prostě musíte uznat. Někdy se smíchem a
úžasem, jak to, že vás to nenapadlo, někdy s povzdechnutím „no tak radši
jo“, protože víte, že ač odpověď není ideálním, její zamítnutí byste těžko
obhajovali. A někdy bojujete s kolegy, diskutujete, hádáte se, vyhrajete
či prohrajete (a pak si několik dní šíleně moc přejete, ať se nikdo nezeptá „proč?“).
Je to zapeklitě těžké, nabourat urputnou představu – ať už vlastní nebo někoho
jiného - o tom, jak to má být. „Věc s dlouhým držátkem a kulatým koncem,
kterou používáme při jídle.“ Je to fakt tak jednoznačné? Někdy by se mi chtělo
vykřiknout „Mně nevykejte!“, hodit rozhodování na někoho jiného a vymýšlet si
vlastní, bláznivé odpovědi.
A k tématu minutová hra Jindřicha Šídla – jméno dcery je reálné, jinak doufám nic J. Od téhož autora doporučuju ještě hru „Chutnalo
ti to?“.
neděle 13. dubna 2014
Když cestují ženy
Letní
Anglie, těším se na tebe! Jen to prokombinování levných letenek s nutnými přejezdy nemuselo by být tak zapeklité. (Nebo jsme se mu měli bývali
začít věnovat tak před dvěma měsíci, že, to ale nemusí nikdo vědět). Mezi
klikáním, porovnáním a nechápáním, proč je třeba za odbavení online platit
téměř pět stovek, chechtám se tu nahlas nad průvodcem.
Odstavec
„Když cestují ženy“: … shledáte patrně,
že Anglie je z tohoto hlediska zemí vcelku osvícenou. Nemusíte se zde bát
ani vypravit se bez doprovodu do hospody, i když si možná budete připadat
poněkud nápadně. V některých restauracích stále ještě tvrdošíjně přidělují
osamělým ženám stolky nejblíže ke vchodu na toalety, podobných podniků je však
naštěstí čím dál tím méně.:)
Ještě
že průvodce je už z roku 2004!
úterý 8. dubna 2014
Čtyřicáté stránky
Za
poslední měsíc došly mi hned tři e-maily od manželů (ne mých vlastních), kteří
tajně připravují oslavu 40. narozenin svých žen. Jedna taková byla v neděli.
Což o tom, čas byl, nápad na dárek byl. Už podruhé obšlehnutý odtud. A nebyl
zase tak složitý, měl být sestavený ze čtyřicátých stránek nejrůznějších
knih. Nesložitost měla jediný zádrhel -
neděli po poledni nebylo připravený ještě ani z jedné …
čtyřicetiny. Pravda, o několika románech už jsem do té doby usoudila, že „by
byly vhodné“, leč kupodivu na to nijak nereagovaly, svoji stránku si
neokopírovaly, vůbec, ale vůbec nespolupracovaly.
Někdy
kolem druhé telefonát s Lenkou, spoluúčastnicí oslav: „Hele, já měla
nápad, ale ten už je stejně nerealizovatelný.“ – „No to je výborný! Přijeď, to
uděláme.“ Po pravdě, doufala jsem v tuhle
reakci, věřila, že ji ta ztřeštěnost nadchne. Takže přejezd a víc jak dvě hodiny
práce. Bereme knížku po knížce, zamítáme, jásáme, skenujeme, upravujeme,
tiskneme. Jasně, aby to mělo smysl, musí být čtyřicátých stránek čtyřicet a
musí to být pro Petru kvíz. Pro hudební vědkyni potřebujeme i nějakou tu
odbornou literaturu. Musí tam být věci poznatelné, vtipné, ulítlé, záhadné, dětské…
. To byste nevěřili, kolik knížek má 40. stránku prázdnou (ty jsme po zralé
úvaze z kvízu vyřadily), na kolika je ilustrace, v kolika se na
inkriminovaném listě desetkrát opakuje jméno hlavního hrdiny a u kterých byste
zrovna v tomhle místě tipovali na úplně jiný žánr. Hotovo. Na uměleckou
vazbu není čas, jako zázrakem má Lenka po ruce desky s přesně dvaceti
foliovými „obaly“. Doděláno, předáno. Oceněno.
Dneska
poslala Petra řešení. Plánovaly jsme, že jí poskytneme nápovědu v podobě přeházeného
seznamu děl, ale ona – chytrá to potvora – skoro všechno poznala či dohledala.
Výjimky se daly velmi dobře pochopit - Plinius
starší třeba J. A tady ještě pár - tak schválně!
úterý 1. dubna 2014
Radůza - Gaia i „Kondor“
Radůza nová. Hraje mi tu poprvé.
Prodavač upozorňoval, že „tahle“ je jiná. Jako kdyby „každá“, tedy každé její
CD, nebylo trochu jiné. Nejsem zarytá
příznivkyně jejích rozervaných začátků, netruchlím, že se mění, naopak líbí se
mi ten vývoj, cestování, mateřství, turecká kultura, opouštění, nemoc, vracení
se…. Přesto u některých alb trvá mi to déle. Tentokrát se skupinou, v něčem
ale pořád tak stejná. To nad námi, cesta, nevzdávání, poetično, příroda,
babylónství jazyků. A otázka: Jak dlouhý je ten život?
Vidím mnohé
ze svých ulit
jak se mění
v antracit
vidím se v lůnech
k matkám tulit
vidím prvně
vznikat cit
Tak tady jedna starší,
Gaia prý byla k nalezení hned
po vydání na Uložto, ozvala se fanynka a stáhli ji. Aspoň že tak. Láká mě zjistit víc o filmu Tenkrát v ráji, pro který byla jedna z nových písní napsána, má být o osudu horolezců v době protektorátu.
Už musím taky konečně vrátit do
knihovny její „Čáp nejni kondor“. Půjčovala jsem s tím, že je to knížka
pro děti – a ona spíš pro nás, co jsme byli malí v podobné době: Večer sedíme s dědou zase u televizních novin. Baletka
se točí na špičce a já to zkouším po ní. (Přesně! To jsme dělaly u babičky před televizí. Radůza si
k tomu navíc představuje, že to je možná Maja Plisecká. Tak vzdělaná já nebyla,
ale zase jsem měla ráda i kombajnistu J). Děda se směje, pak si mě
vezme na klín a učí mě zabíjet mouchy po indiánsku. Nejde mi to. Tak mi začne
zase povídat o kondorech. Jenže vona za dveřma stála babička a všecko slyšela.
Vynadala dědovi, že je dědek nerozumnej a proč mě straší, že jsem už tři dny
nevylezla z baráku. A že jí to bylo divný, ale teď že se mi vůbec nediví.
A mně řekla, že se kondorů bát nemusim, protože u nás vůbec žádný nejsou. Žijou
v Andách a to je v Americe. A Amerika je strašně daleko. Ještě dál
než Praha. Dost jsem si oddechla, že už se nemusim bát jít ven. Protože děda
říkal, že v Americe nejsou jenom kondoři, ale taky imperialisti. A když je
to tak daleko, že k nám nedoletí ani kondor, tak imperialista už teprve
ne. A klidně můžu chodit sama ven. Jen kdyby tam nebyl ten náš kohout…
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)