středa 30. dubna 2014

Ladění na léto

může probíhat všelijak. Vytahováním dávno vyšitých ubrusů, které si ještě úplně nenašly své místo na světě. Doděláváním dětských metrů s námořnickou tematikou (sláva užitému umění J), původně pro jedno, nyní pro tři děti. Ano, vím, křížková výšivka je taková omalovánka mezi skutečným vyšívacím mistrovstvím, někomu ale prostě cesta od dětských činností k umění trvá déle, no (nebo po ní míří někam úplně jinam, destinaci bych raději nespecifikovala).  Dalším a dalším pročítáním průvodců: „Scarborough patří k těm městečkům, která vypadají hezky z dálky.“ (Ááááá, mají všechny země takhle vtipné texty pro turisty?  Takové, co při četbě vůbec nechápete, zda je to lákadlo či odrazovadlo?). Nechápavým zíráním na procesy na vlastním účtu: Hotely na booking.com si přeci VŽDYCKY stahují platbu až v době vašeho pobytu. Tak proč proboha odešly peníze na jednu noc v každém z hotelů už teď? Inu, pravděpodobně to nějak bude souviset se „speciálními podmínkami“ velmi jasně popsanými na rezervačních stránkách, co jsme je úplně vytěsnili, protože to přeci NIKDY tak není J. (Změna data nakonec provedená zdarma díky skvělému zákaznickému servisu na zmiňovaných stránkách). Ať žije předléto!





neděle 27. dubna 2014

To je M. Šašek

Až půjdete ulicí Ve Smečkách, tedy až tam půjdete třeba s dětmi, nejdřív jim cestou kolem bordelů dejte nějaké pásky přes oči a pak se zastavte v galerii na výstavě Miroslava Šaška. Je to ten, kterému Baobab vydal To je Londýn a To je Paříž a teď taky To je Austrálie a ještě jednu, co si nemůžu vzpomenout jakou. Tuším To je Řím, dost možná to ale pletu. Každopádně takových ilustrovaných „průvodců pro děti“ (nenechte se ale mýlit, je to i dospělácká krása) od Čecha - emigranta existuje spousta, víc v cizině než u nás. Než tedy všechny vyjdou i tady, je tu alespoň výstava. Až do června. 







A různé, povedené i nepovedené, "pocty" na netu: https://www.youtube.com/watch?v=Tq21eUZHxIA

sobota 26. dubna 2014

Mně nevykejte,


já jsem ještě dítě! Bránila se prý holčička u přijímaček, když ji kolegyně oslovila tak, jak jsme zvyklí. Pláč na krajíčku - na straně holčičky tedy, být tam ale místo kolegyně já, možná bych polykala dojetím.
Nejsou to ti nejmenší, jací by mohli být, nejsou ale ani velcí. Sama jsem taky z vykání nedokázala na dva dny přepnout, i když před lety, když jsem se konečně dokopala přepnout opačným směrem – z přesvědčení, že se to tak má – překvapilo mě, jak je to snadné. Chtělo by se i napsat, jak mám pocit, že vztahy se studenty jsou s vykáním dokonce lepší, přátelštější. Ale takhle jednoduché to nebude. Daleko spíš je důvodem můj vývoj, dospění do stavu, kdy nepotřebuji (tolik J) bojovat, dokazovat (si), spíš víc plynout, vtipkovat, krotit svoji chaotičnost, přisvědčovat a ukazovat nenápadně. A víc si počkat.

A přijímací zkoušky? Někdy náhoda. Člověk se domnívá, jak je to zadání jasné, jednoznačné, jakákoli jiná odpověď špatná. A oni vymyslí něco… co prostě musíte uznat. Někdy se smíchem a úžasem, jak to, že vás to nenapadlo, někdy s povzdechnutím „no tak radši jo“, protože víte, že ač odpověď není ideálním, její zamítnutí byste těžko obhajovali. A někdy bojujete s kolegy, diskutujete, hádáte se, vyhrajete či prohrajete (a pak si několik dní šíleně moc přejete, ať se nikdo nezeptá „proč?“). Je to zapeklitě těžké, nabourat urputnou představu – ať už vlastní nebo někoho jiného - o tom, jak to má být. „Věc s dlouhým držátkem a kulatým koncem, kterou používáme při jídle.“ Je to fakt tak jednoznačné? Někdy by se mi chtělo vykřiknout „Mně nevykejte!“, hodit rozhodování na někoho jiného a vymýšlet si vlastní, bláznivé odpovědi.

A k tématu minutová hra Jindřicha Šídla – jméno dcery je reálné, jinak doufám nic J. Od téhož autora doporučuju ještě hru „Chutnalo ti to?“.

neděle 13. dubna 2014

Když cestují ženy

Letní Anglie, těším se na tebe! Jen to prokombinování levných letenek s nutnými přejezdy nemuselo by být tak zapeklité. (Nebo jsme se mu měli bývali začít věnovat tak před dvěma měsíci, že, to ale nemusí nikdo vědět). Mezi klikáním, porovnáním a nechápáním, proč je třeba za odbavení online platit téměř pět stovek, chechtám se tu nahlas nad průvodcem.

Odstavec „Když cestují ženy“: … shledáte patrně, že Anglie je z tohoto hlediska zemí vcelku osvícenou. Nemusíte se zde bát ani vypravit se bez doprovodu do hospody, i když si možná budete připadat poněkud nápadně. V některých restauracích stále ještě tvrdošíjně přidělují osamělým ženám stolky nejblíže ke vchodu na toalety, podobných podniků je však naštěstí čím dál tím méně.:)


Ještě že průvodce je už z roku 2004! 

úterý 8. dubna 2014

Čtyřicáté stránky


Za poslední měsíc došly mi hned tři e-maily od manželů (ne mých vlastních), kteří tajně připravují oslavu 40. narozenin svých žen. Jedna taková byla v neděli. Což o tom, čas byl, nápad na dárek byl. Už podruhé obšlehnutý odtud. A nebyl zase tak složitý, měl být sestavený ze  čtyřicátých stránek nejrůznějších knih. Nesložitost měla jediný zádrhel  -  neděli po poledni nebylo připravený ještě ani z jedné … čtyřicetiny. Pravda, o několika románech už jsem do té doby usoudila, že „by byly vhodné“, leč kupodivu na to nijak nereagovaly, svoji stránku si neokopírovaly, vůbec, ale vůbec nespolupracovaly.




Někdy kolem druhé telefonát s Lenkou, spoluúčastnicí oslav: „Hele, já měla nápad, ale ten už je stejně nerealizovatelný.“ – „No to je výborný! Přijeď, to uděláme.“  Po pravdě, doufala jsem v tuhle reakci, věřila, že ji ta ztřeštěnost nadchne. Takže přejezd a víc jak dvě hodiny práce. Bereme knížku po knížce, zamítáme, jásáme, skenujeme, upravujeme, tiskneme. Jasně, aby to mělo smysl, musí být čtyřicátých stránek čtyřicet a musí to být pro Petru kvíz. Pro hudební vědkyni potřebujeme i nějakou tu odbornou literaturu. Musí tam být věci poznatelné, vtipné, ulítlé, záhadné, dětské… . To byste nevěřili, kolik knížek má 40. stránku prázdnou (ty jsme po zralé úvaze z kvízu vyřadily), na kolika je ilustrace, v kolika se na inkriminovaném listě desetkrát opakuje jméno hlavního hrdiny a u kterých byste zrovna v tomhle místě tipovali na úplně jiný žánr. Hotovo. Na uměleckou vazbu není čas, jako zázrakem má Lenka po ruce desky s přesně dvaceti foliovými „obaly“. Doděláno, předáno. Oceněno.




Dneska poslala Petra řešení. Plánovaly jsme, že jí poskytneme nápovědu v podobě přeházeného seznamu děl, ale ona – chytrá to potvora – skoro všechno poznala či dohledala. Výjimky se daly velmi dobře pochopit -  Plinius starší třeba J. A tady ještě pár - tak schválně! 






úterý 1. dubna 2014

Radůza - Gaia i „Kondor“

Radůza nová. Hraje mi tu poprvé. Prodavač upozorňoval, že „tahle“ je jiná. Jako kdyby „každá“, tedy každé její CD,  nebylo trochu jiné. Nejsem zarytá příznivkyně jejích rozervaných začátků, netruchlím, že se mění, naopak líbí se mi ten vývoj, cestování, mateřství, turecká kultura, opouštění, nemoc, vracení se…. Přesto u některých alb trvá mi to déle. Tentokrát se skupinou, v něčem ale pořád tak stejná. To nad námi, cesta, nevzdávání, poetično, příroda, babylónství jazyků. A otázka: Jak dlouhý je ten život?

Vidím mnohé ze svých ulit
jak se mění v antracit
vidím se v lůnech k matkám tulit
vidím prvně vznikat cit


Tak tady jedna starší,


Gaia prý byla k nalezení hned po vydání na Uložto, ozvala se fanynka a stáhli ji. Aspoň že tak. Láká mě zjistit víc o filmu Tenkrát v ráji, pro který byla jedna z nových písní napsána, má být o osudu horolezců v době protektorátu.

Už musím taky konečně vrátit do knihovny její „Čáp nejni kondor“. Půjčovala jsem s tím, že je to knížka pro děti – a ona spíš pro nás, co jsme byli malí v podobné době: Večer sedíme s dědou zase u televizních novin. Baletka se točí na špičce a já to zkouším po ní. (Přesně! To jsme dělaly u babičky před televizí. Radůza si k tomu navíc představuje, že to je možná Maja Plisecká. Tak vzdělaná já nebyla, ale zase jsem měla ráda i kombajnistu J). Děda se směje, pak si mě vezme na klín a učí mě zabíjet mouchy po indiánsku. Nejde mi to. Tak mi začne zase povídat o kondorech. Jenže vona za dveřma stála babička a všecko slyšela. Vynadala dědovi, že je dědek nerozumnej a proč mě straší, že jsem už tři dny nevylezla z baráku. A že jí to bylo divný, ale teď že se mi vůbec nediví. A mně řekla, že se kondorů bát nemusim, protože u nás vůbec žádný nejsou. Žijou v Andách a to je v Americe. A Amerika je strašně daleko. Ještě dál než Praha. Dost jsem si oddechla, že už se nemusim bát jít ven. Protože děda říkal, že v Americe nejsou jenom kondoři, ale taky imperialisti. A když je to tak daleko, že k nám nedoletí ani kondor, tak imperialista už teprve ne. A klidně můžu chodit sama ven. Jen kdyby tam nebyl ten náš kohout…

Knížka do tramvaje na cestu tam a zpět, útlounká, výborná. Dětství u prarodičů, zvířata, strachy a přání. Říká, že už tehdy „byla jiná“. Vtipné občasné texty ze života současného tady.