Zvykám si, jak jsou malí. Neplánovala jsem o nich psát, ale ty výroky patří do kategorie
hlášek a scének dvouletých dětí, co si je chcete zapamatovat navždy, tak
alespoň vyprávíte a vyprávíte, aby zůstaly. „Paní učitelky, vy jste z těch
dávnějších dob, kdy ještě nebyly maily. My bysme potřebovaly
poradit,“ prosí u stolu v jídelně během adapťáku holčičky ze šestky, „jak
máme napsat dopis klukům.“ Odběhnou pro papíry, padáme pod stůl, radíme.
Kolegyně Zuzka skládá obálku. „Ty jsi z těch minulých dob, kdy se ještě
obálky vyráběly ručně, viď?“ říkám jí. „Jó, to znám z těch všech filmů,“
nadchne se jedenáctiletá, „jak se dřív slintalo na obálky, aby držely.“
Neslintáme.,slzíme. A čekáme napjatě na další vývoj. Když vyhlásíte, že je
potřeba vytvořit smíšené dvojice na orienťák, rozprchnou se s jekotem
nekoedukované skupiny do obou stran. Na diskotéce podobně, formace na
protilehlých stranách místnosti. Kdy se to sakra láme? Asi teď nějak. Alespoň
si to ti malí chlapi přečetli. Ptají se, jestli si můžou koupit čokoládu, neumí rozpůlit kinedryl a píšou milostní psaníčka.
neděle 16. září 2018
pondělí 3. září 2018
Výjimky zatajím, při psaní se budeme asi střídat...
Bude jich třináct, dneska
jsem poznala jedenáct.
„Který předmět máte
nejradši?“ ptám se. „Matiku,“ zazní několikrát. „A nejmíň rádi?“ „Češtinu“. To
mě zarazí. Zaujme. Pobaví. Vyžaduji matematicky přesnou odpověď. Deset se
hlásí, že s češtinou to o nich platí, jen Bářina ruka zůstává dole. Usmívám
se na ni, to bude moje naděje. Nenechám to jen tak být, zajímají mě důvody. „Je
těžká“, „má moc výjimek“, „musím se soustředit“, „bolí z ní ruka“… Teď se
hlásí Bára. Ha, ta jim vytře zrak nějakým výborným argumentem pro jazyk, pro
čtení. „Já jsem si zrovna vzpomněla, že češtinu vlastně taky nemám ráda,“
vysvětluje děvče upřímně. Už se neusmívám. Chtělo by se napsat „challenge
accepted“, ale nejsem si tím tak jistá. Ale jo, těším se hodně. Za jakýkoli tip
na knížky pro šesťáky a osmáky nečtenáře budu vděčná, hlavně za ty pro kluky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)