neděle 16. září 2018

Rady z pradávna

Zvykám si, jak jsou malí. Neplánovala jsem o nich psát, ale ty výroky patří do kategorie hlášek a scének dvouletých dětí, co si je chcete zapamatovat navždy, tak alespoň vyprávíte a vyprávíte, aby zůstaly. „Paní učitelky, vy jste z těch dávnějších dob, kdy ještě nebyly maily. My bysme potřebovaly poradit,“ prosí u stolu v jídelně během adapťáku holčičky ze šestky, „jak máme napsat dopis klukům.“ Odběhnou pro papíry, padáme pod stůl, radíme. Kolegyně Zuzka skládá obálku. „Ty jsi z těch minulých dob, kdy se ještě obálky vyráběly ručně, viď?“ říkám jí. „Jó, to znám z těch všech filmů,“ nadchne se jedenáctiletá, „jak se dřív slintalo na obálky, aby držely.“ Neslintáme.,slzíme. A čekáme napjatě na další vývoj. Když vyhlásíte, že je potřeba vytvořit smíšené dvojice na orienťák, rozprchnou se s jekotem nekoedukované skupiny do obou stran. Na diskotéce podobně, formace na protilehlých stranách místnosti. Kdy se to sakra láme? Asi teď nějak. Alespoň si to ti malí chlapi přečetli. Ptají se, jestli si můžou koupit čokoládu, neumí rozpůlit kinedryl a píšou milostní psaníčka.

pondělí 3. září 2018

Výjimky zatajím, při psaní se budeme asi střídat...

Bude jich třináct, dneska jsem poznala jedenáct.

„Který předmět máte nejradši?“ ptám se. „Matiku,“ zazní několikrát. „A nejmíň rádi?“ „Češtinu“. To mě zarazí. Zaujme. Pobaví. Vyžaduji matematicky přesnou odpověď. Deset se hlásí, že s češtinou to o nich platí, jen Bářina ruka zůstává dole. Usmívám se na ni, to bude moje naděje. Nenechám to jen tak být, zajímají mě důvody. „Je těžká“, „má moc výjimek“, „musím se soustředit“, „bolí z ní ruka“… Teď se hlásí Bára. Ha, ta jim vytře zrak nějakým výborným argumentem pro jazyk, pro čtení. „Já jsem si zrovna vzpomněla, že češtinu vlastně taky nemám ráda,“ vysvětluje děvče upřímně. Už se neusmívám. Chtělo by se napsat „challenge accepted“, ale nejsem si tím tak jistá. Ale jo, těším se hodně. Za jakýkoli tip na knížky pro šesťáky a osmáky nečtenáře budu vděčná, hlavně za ty pro kluky.