Má to mouchy,

to zbavování se věcí, pozvolna objevované. Například až vrátím Katce ty běžkařské boty, na což se chystám od dubna, budu si muset nějaké koupit, a to nejlíp co nejdřív, Katčiny jsou ztělesněnou poučkou loňské zimy, že rozpadnou-li se ti vlastní uprostřed sezóny a nesmíříš-li se s posledními na skladě i nejzapadlejšího z obchodů, co jich je po Praze, pak buď máš hodné kamarády, nebo neběháš. Při probírání knihovny jsem zase zjistila, že se mi literatura tak nějak přirozeně rozpadá do tří skupin – na knížky, co bych nedala pryč za nic na svět, na ty, které jsem ještě nečetla (s poněkud krátkozrakým přesvědčením, že jsou moje, takže na rozdíl od těch z knihovny není kam spěchat, přičemž o délkách svých výpůjček pomlčím), a konečně ty, které se mi zas tak moc nelíbily, takže je mi trochu blbé nabízet je dál. Ehm… nějak tuším, že s tímhle postupem byt do Vánoc nevyklidím, na druhou stranu advent teprve začíná a taky jsou tohle samozřejmě houby starosti.

Adventní kalendář naruby

S adventem a příslušnými kalendáři já mám „bohaté zkušenosti“ – tady a tady, ale letošní prosinec chtěla bych mít víc vyhazovací než nakupovací, převrácený, neshromažďovací, pravidlo zní, každý den se nějaké věci zbavit, darovat ji, vrátit.  Neumím uklidit byt podle příruček, otázka je, jestli to vůbec umím, ale tohle jsem už jednou dělala neadventně, pak jsem se „zasekla“. Vzpomínám si v téhle souvislosti na maminčiny známé, nevím, jestli už jsem to tu nepsala, kteří se kdysi dávno při stěhování zděsili množství svých věcí a rozhodli se každou (tuším) devátou krabici bez otevření vyhodit. Jasně, šperky a fotky a tak dál si ohlídali, ale stejně, hrozně se mi líbí ta odvaha. Pointa je, že později vůbec nedokázali přijít na to, co ve většině těch vyhozených krabicích bylo! Až snad na povlečení a ručníky dětem do výbavy, což nevím, jestli jim za tu „ztrátu“ nebyly děti nakonec i vděčné. A já tedy, bez zavřených krabic, začínám dneska – poznámkami z vejšky. 

Ztracena v názvech filmů

Píšu si do mobilu k datu vždycky jen název filmu, že bychom na něj ten den mohli jít. A pak se nestačím divit, co mi chce přístroj těmi podivnými poznámkami naznačit. Rodinné štěstí zní ještě nadějně, hned nato ale pochybně uklidňující Je to jen konec světa a za pár týdnů, abych se probrala z apokalyptické nálady, Začít znovu. Konec světa viděla jsem před týdnem, papírový kelímek drtila v ruce. Dramatik, mladej chlap, se po dvanácti letech vrací za rodinou, říct jí, že umírá. Doma maminka, sestra, brácha se ženou a mezi nimi něco, co se těžko popisuje, křik, nadávky, výhrůžky, přitom cítíte, alespoň já měla ten pocit, že ti lidé se mají rádi, že mají vztek za svou hrubost na sebe, na ostatní za to, že nejsou jiní, snad nechtějí, ale nemůžou jinak. Chce se vám na ně zařvat taky, ať už toho nechají. A čekáte, kdy jim to hlavní hrdina oznámí. Nakouknutí, nádherně detailní okamžiky, o postavách se nic víc nedozvíte. Jako projíždět vesnicí, zastavit, vystoupit, pozorovat chvíli rodinu za plotem, člověka přitahuje, pohoršuje ta hrůza, zakroutit hlavou, nastartovat, jet dál.

Takhle to bude... asi

Krásně jsme si dneska s kolegyní u oběda naplánovaly budoucnost, tedy nového ředitele, ne že by výměna byla na pořadu dne, ale za rok už může být všechno jinak a člověk by měl mít v zásadních věcech jasno. Tak za prvé: bude to chlap. Feministky mohou pískat vysokými hlásky a gendrově vyrovnaní specialisté nadávat hlubokými basy, nám chlap na vedoucí pozici vlévá klid do žil. Bude to někdo zvenku, na koho nikdo nikdy nevytáhne žádné já, já, já na tebe něco vím a že neřeknu, chtěl bych tohle a tohle a tohle. Bude to manažer, co kdysi vstoupil do školy jen jednou omylem na třídní schůzky a pak už chodila vždycky žena, ale přesto, nebo právě proto, bude vědět, jak na to, a bude mít pocit, že je zaopatřen dostatečně a že je čas udělat něco pro společnost. No a bude pochopitelně krásnej (dostatečně bezpečně pro středoškolské prostředí J) a sympaťák. S posledním soustem vrátily jsme se na zem. Co nám přidávají do jídla, netušíme. Co bude za rok – taky ne.

O babičce, o moři

Noc divadel strávila jsem v Dlouhé. Vtipné, nabité, písníčky (nejen) z různých jejich inscenací. Týden předtím byla jsem tam s dětmi na Líné babičce. Tahle babička, jestli jste nečetli či neviděli, ta odmítá trávit důchod tanečky kolem vnoučat, místo toho chce si plnit svá přání ukládaná do škapulíře – projet se nejrychlejším autem na světě, potápět se, vylézt na nejvyšší horu (kde poradí yettimu, jak si zajistit potomky), potápět se, lyžovat… A pak má už jen jedno poslední, přestěhovat se k moři. Tam si každý večer posouvá lehátko blíž a blíž k vodě, až sedí úplně na kraji a moře zašeptá „to je dobře, že už jsi tady“. A dospělý při četbě pláče ve tmě pokojíčku, v divadle k tomu Navarovou  ptáci nesou, nesou do nebe, jen šestiletá a osmiletý nevědí. Nebo vědí, ale neřeknou, když se jich ptám, co se to tam na konci stane, odpovídají přestěhovala se k moři. A já to tak nechávám a vím, že až budou potřebovat, sáhnout si pro to. 

                                      Z programu: 

Ti Poláci, 2. díl!

Chtěla bych tu zemi poznat víc. A přece jsem ráda, že žiju tady. Nechápu, jak je možný přes protesty příbuzných nechat někoho exhumovat. „Když už to dělají, je celkem pravděpodobný, že se zjistí,“ vysvětloval mi tuhle Michal, „že v tom letadle bomba byla. Takže obviní Putina z vraždy svého prezidenta a co už pak můžou jinýho, než vyhlásit Rusku válku.“ Nešetří mě. Jak snadno se dá změnit „pravda“. Zatím se naštěstí mýlí, prezident Kaczyňski zemřel podle pitvy na zranění způsobených pádem letadla, žádná bomba na palubě. Což prý nemírní touhu exhumovat a pitvat další!

A nebo tohle, to je taky moc pěkný. Poslankyně vládní strany navrhuje, aby ateisté , muslimové a pravoslavní podepisovali prohlášení, že znají polskou ústavu a hodnoty a zavazují se je dodržovat. Nepodepíší-li, připadalo by jí dobré je deportovat. Na kritiku reaguje, že chtěla jen vzbudit diskusi o problémech. Kde já to jen slyšela?

Ti Poláci, 1. díl

Zasahuje mě poslední dobou polská literatura. Hodně. Pískový vrch Joanny Batorové. Slezsko, hornický Valbřich, odkud vyhnali Němce, sídliště, ženy jedné rodiny, tři generace, válka a všechno potom. Dlouhatánské, samospádné věty, čtu rychlejc, než nad tím myslím, raduju se z výborných metafor a z fantaskních obrazů. A do těch metafor a krásných vět občas, často, tak trochu mimochodem, prosakují hrůzy. Nebo jalová povrchnost. A polská společnost, antisemitismus, rasismus, mnohem víc. Někdy, tam kde sílí příběh, trochu slábne jazyk, kniha ale i tak výborná. 

A čtu Projekt: pravda Mariusze Szczygiela. Toho, co napsal Gottland. Krátké kapitoly, pozoroval, ptal se, na co si lidi v životě přišli, jakým střípkům velkých myšlenek věří, co je jejich pravda. Češi prý neunesou polský patos, proto nemáme literární reportáže. Snad a snad tam i je, já ho od něj ale beru. A fotky Lenky Faltejskové, doporučuju sledovat na FB! 

Řeka plná krokodýlů

Je jenom jedna věc, na kterou dokážu utáhnout fakt všechny studenty. Posaďte se, poslouchejte: Dívka Abigail a její milý Gregory žijí na opačných březích řeky plné krokodýlů, most vezme povodeň. Abigail zajde za převozníkem, ten chce, aby se s ním vyspala, pak ji prý převeze. A. se zděsí se, to ne, běží za maminkou, ta ale poradit odmítne, jsi dospělá, holčičko, to si musíš vyřešit sama. Převozník znovu na scéně, Abigail s ním stráví noc, on splní slib. Ona milému vypoví, co udělala, Gregory ji odkopne. Zhrzená se vydá za kamarádem Samem, ten se ji vydá pomstít, Gregoryho brutálně zbije. Abigail se směje.Víc se, milí studenti, nedozvíte, každý sám si napište pořadí, jak morálně se postavy podle vás zachovaly. A teď se pokuste ve dvojicích dohodnout na společném pořadí. A teď ve čtveřicích. To už nejde. Hádají se ještě po hodině. Pořadí se jim bude během života měnit. Asi. Mnozí mají matku jako morálně nejlepší. Mám radost. Anglická verze zde.

Nenazvaný

Těžko se temno v mysli přiznává, ty chvíle, kdy se vyžívám, lebedím si v myšlenkách hnusných směrem k druhým. Jen k pár lidem, jen někdy, pořád dokola. Podivná závislost, bere sílu, čas. Učím se je přetrhávat. Drží pevně. Bolí to všemi směry, polehoučku polevují, když neutnu teď, umořím se jimi.

A pak je taky krása. Jsou milovaní. A nenapětí. Je hudba třeba. Když jsem Madeleine Peyroux slyšela poprvé, byla to přezpívaná Cohenova píseň a bylo to divné, Tango pouštím si teď každou chvíli.

Učím se neválcovat, snažím se soustředit. 

Nejsem si jistá, že jsem to někdy uměla. 

Hledám maličkaté maličkosti.