Těžko se temno v mysli
přiznává, ty chvíle, kdy se vyžívám, lebedím si v myšlenkách hnusných
směrem k druhým. Jen k pár lidem, jen někdy, pořád dokola. Podivná závislost, bere sílu, čas. Učím se je přetrhávat. Drží pevně. Bolí to všemi směry,
polehoučku polevují, když neutnu teď, umořím se jimi.
A pak je taky krása. Jsou
milovaní. A nenapětí. Je hudba třeba. Když jsem Madeleine Peyroux slyšela
poprvé, byla to přezpívaná Cohenova píseň a bylo to divné, Tango pouštím si teď
každou chvíli.
Učím se neválcovat,
snažím se soustředit.
Nejsem si jistá, že jsem to někdy uměla.
Hledám maličkaté
maličkosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat