neděle 24. listopadu 2013

Matika a jazz

Obdivuju je. Ty, co propadli několika oborům lidských činností a všechny dělají tak krásně dobře. Ty, kteří se na konci gymplu mohou rozhodovat, jestli půjdou studovat biologii, historii nebo architekturu, o jazycích neuvažují, protože je už dost umí, a k tomu třeba výborně hrají na housle. Známého, který si po hudební vědě ještě střihnul medicínu. Spolužáka z anglistiky - zároveň byl na učňáku na oboru „chovatel koní“. Pěvce Richarda Haana, že přeplaval La Manche. Svoji ségru. Emila Viklického, jazzmana s vystudovaným matfyzem. V krásném rozhovoru v LN nedávno mluvil o tom, že hudební talent se s talentem k matematice docela často snoubí. Prý J. S. Bach byl docela určitě talentovaný matematik. Jeho Hudební obětina je tříhlasá fuga, podle pramenů ji ale císaři Fridrichu II. improvizoval jako šestihlasou. „Na to musel mít v hlavě computer. Nechápu, jak to dokázal,“ říkal Viklický. Jó, pochopit se to asi nedá, užívat jich všech můžeme. Tak tady jedna Viklického úprava (a to už je asi můj "osud" :), že přesně ty nahrávky, které sem chci vložit, jdou jenom takhle odkazem).
 

Rozhovor pokračuje a Viklický přidává historku, kterou taky přeberu a tím tenhle obdivný text pokazím. Je vlastně dost k vzteku, ale možná už nepřekvapí nic. Vypráví, jak před několik lety přebíral na Hradě státní vyznamenání, zdůvodnil si, že je vlastně jedno od koho a že ať už si o V. K. myslíme cokoli, jazzu rozumí, takže trošku i proto. A jak tam tak sedí a pocity má slavnostní, všimne si najednou mezi hosty pana Škromacha, který s potutelným úsměvem miniaturním foťáčkem míří na dekolt manželky presidenta ještě předešlejšího :(. Ach jo. A bylo po slavnostních pocitech. Jsou zkrátka i lidé, kteří si pro své působení nezvolili obor, který by jim zrovna šel - veřejnou službu.

sobota 23. listopadu 2013

Předvánoční knižní bazar

Kdyby měl někdo potřebu smysluplně se zbavit „přebytečných“ knih (a třeba si chtěla před Vánoci udělat na poličkách a nočním stolku místo na další), nabízím jedinečnou příležitost darovat je našemu gymnáziu :). Kromě místa v domácnosti si ještě připíšete dvojitý dobrý skutek - knihy se dostanou k novým čtenářům a „vydělají“ na dobročinné účely. Kolegyně a knihovnice v jedné osobě pořádá (téměř) každoročně předvánoční bazárek. Knižní přebytky nabídne levně ke koupi a peníze z prodeje pak věnuje nějaké charitativní organizaci. Akce to bývá vydařená a oblíbená. Darovat lze cokoli, co by mohlo zaujmout středoškoláky či jejich učitele, tedy od filosofie po absolutní ulítlosti. Zhusta se na bazaru kupují také dárky na poslední chvíli, takže těžko definovat, jaké knihy mají šanci najít kupce. (Zrovna mi volala kamarádka, že má dvě charitativní tašky plní všemožných děl – od Platona po ZápotockéhoJ.) Akorát takové, o kterých máíe silné potuchy, že je nikdo nikdy nikde číst nebude, ty snad radši ani nedávejte J. A na druhou stranu – případné skvosty bychom si asi s dovolením ve školní knihovně nechali. Máte-li knížky, které byste rádi poslali dál, dejte vědět (po Praze jsme schopni si pro ně i přijet). Předem díky!  

čtvrtek 21. listopadu 2013

Spolužáci

F. to řekl nahlas, ale strach nás mělo víc - že se nepoznáme, že si nebudeme mít co říct… Normální obavy po takové době od konce základky, minulý sraz navíc před hodně a hodně lety.
 
Nenaplnily se, nádherné to bylo! Překvapení, že si máte s každým co říct. Nikdo se neopil a téměř nikdo nekouřil! V půl třetí ráno ve druhém baru řešili jsme stav rané péče o postižené děti a ajurvédské masáže. (P. odlítal druhý den ráno do Indie, aby nové maséry vybralJ.) Do té doby probrali jsme všechno. Kdo s kým seděl, kdo se tajně nechával zamknout ve třídě, aby nemusel trávit přestávku korzováním (a jak dozor nad touhle aktivitou „milovali“ učitelé), k čemu nám v životě (ne)byly větné rozbory a jak nám hrozně zůstala v hlavách ruština (ačkoli slovíčkem „zakalbasíťsja“ jsme si slovní zásobu rozšířili). Na to, po jaké trase několik spolužáků s třídní tehdy vezl vlak do Moskvy, se názory různily – někdo si zcela jasně vybavoval Lvov, druhý ho důrazně odmítal a trval na Brestu Litevském. (Že seznamy zájemců o cestu tehdy na vyšších místech proškrtali, to je každopádně jisté.) Neskutečně jsme se nasmáli. „Proč jste mě tehdy posadila s Víchovou?“ vyčítal D. po sto letech naší třídní, pro kterou jsme byli třídou první. „Asi jsem si myslela, že spolu nebudete zlobit. … Stejně to nakonec dopadlo tak, že zlobil každej s každym a aspoň se stmelil kolektiv.“ Máme ji rádi pořád, možná čím dál tím víc. Paní Jitku.
 
Bylo nadějno, smutno i dojemno. Povídali jsme o rodičích a sourozencích. Dětech manželů a dětech vlastních, co naštěstí nefetují… a jestli to budou jen dredy a tráva, bude to dobrý. A jak je skvělý jezdit s nimi pod stan. … Povídala jsem si s I. Pamatuji si před lety – děti měla malé a vyprávěla, jak ji mateřství neomezuje v koníčkách, v cestování, jak byli všichni lyžovat na Zélandu. Teď ji čeká rozvod a sama se ze všech sil snaží zajistit, aby syn s Aspergerovým syndromem mohl dál chodit do školy. … Povídala jsem si s B. Když přišla kdysi do školy s monoklem, třídní to řešila. Mluvila o tom s jejím otcem na schůzkách, ten přišel domů a B. znovu zmlátil, co prý si stěžuje. Manžela si B. vybrala podobného ražení. Vyhrožoval jí pistolí, nakonec se sám zastřelil, ovdověla s malým synem. Některé historky ze života B. připadaly nám na základce těžko uvěřitelné. Říkaly jsme si pak pozdě v noci, jestli to s jejím vyprávěním dneska není zase podobné… ale kdo ví. Já si s ní ale povídala o Duškovi, o čtyřech dohodách, o tom, že se na představení všichni smáli a ona odcházela v slzách a nedokázala nikomu vysvětlit proč….Podívala jsem si s G. Úplně náhodou po letech zjistila osud jedné paní učitelky, kterou měli někteří na angličtinu: holčička Eva z vážené židovské rodiny, o ni i sestru starala se bona. V pěti letech šla do koncentráku. Jak nám tehdy připadala strašně stará! Nebyla.
 
Různých osudů spolužáků bylo víc, rozhovory některé jak z filmů, i ty, kterým jsem jen naslouchala. (Třeba když holky vzpomínaly na průšvih, kdy házely z balkonu v šestém patře na chodník jablka. A nemohly se dohodnout, jestli shodily i kočku, nebo jestli spadla sama. Každopádně se jí prý nic nestalo, ale L. stále straší ve snech. Nebo když na posezení zbodly dvě kila mandarinek, co měly vystačit na celé Vánoce!) Nestačil čas. Zůstávají mi v hlavě, doufám, že další kontakty dohledáme. Děkuju.

úterý 19. listopadu 2013

„Dopis“ paní Vihanové


Umanutá. Taková je Drahomíra Vihanová. Když po absolvování konzervatoře pochopila, že na dráhu koncertní pianistky nemá, objevila film. Točit chtěla filmy hrané, ty nazývá krevetami, dokumenty pro ni byly jen ovarovým kolenem, ač za ně získala mnoho cen. (Ale za skvělý dokument o Evě Olmerové ji také chtěli vyloučit z Krátkého filmu.) Ona totiž ten nejlepší hraný – existenciální Zabitou neděli – natočila až v roce 1969, „na chvostu nové vlny“. Neměl ani premiéru, šel rovnou do trezoru. Prý by možná bývalo stačilo, kdyby ho stihla udělat o dva roky dříve - mohla mít slávu Chytilové.

Umanutá. Název dokumentu Miroslava Janka o režisérce Drahomíře. Film o ženě s pocitem, že filmu dala život, avšak nadarmo,  vytoužené uznání nikdy nepřišlo. Aby mohla točit, šla na potrat, když dostala příležitost filmovat, rozváděla se, filmování s manželstvím dohromady nešlo. V „mrtvých dobách“, kdy naopak točit nesměla, se vždycky vdávala, prý „aby se alespoň něco dělo". Zaneprázdněna filmem nebyla u umírající maminky... Paní Vihanová je zklamaná a často nadává, paní Vihanová je vtipná a zvláštním způsobem vyrovnaná. Žije se svými kocoury a vypráví o tom, že člověk by neměl umírat sám. Říká, že se jí vlastně nikdy nepovedlo vyjádřit přesně to, co chtěla, a že tvorba je pro ni trápením. A že jedině tvorba má smysl.

V dokumentu je její povídání nádherně! propojené s ukázkami z  filmů. Dokument prý sestříhaný stejným způsobem, jakým ona stříhala ty svoje,  kubisticky - říkal pan Janek. Vyčítají mu dokumenty bez názoru, ale to je na nich právě to krásné, že vám žádný nevnucuje. Sám si prý při natáčení mnohé věci ujasňuje. „Umanutá“ se dneska promítala v branické Periferii a přišlo víc lidí než obvykle a bylo to milé, povídání s autorem výborné. A celé to skončilo tím, že se diváci-diskutéři-popíjející rozhodli napsat filmařce pozdrav. Navíc se dohodli, že se sejdou k promítání jejích dokumentů a pozvou ji k tomu! (Což prý bude zážitek až divadelní – říkal pan Janek J). Miluju Braník a není to pivo!
 
 

Jsem vděčná za mobily ve třídách

A taky za noteboky, tablety a jiná udělátka s internetovým připojením. Ne, nezbláznila jsem se, nepotřebuji jít za každou cenu proti proudu a nechystám se vynášet moderní technologie do nebeských výšin. Taky občas někoho okřiknu a docela se dokáži vžít do učitele s touhou vyhodit třicet přístroječků po jednom z okna, děsí mne příznaky závislosti. Přesto si budu (doufám dlouho ještě) trvat na větě z titulku. Ono když učíte angličtinu, hlavně starší studenty, diskutéry a většinou dost chytré lidi, stává se vám nezřídka, že v jedné hodině probíráte výhody a nebezpečí jaderných elektráren, v další eutanázii, ve třetí pohled cizinců na nás Čechy a nakonec, nejlépe těsně před obědem, nástrahy různých diet J. A já, jak nemám v hlavě všechno, ba jak tam toho mám pramálo, bývám neschopna reakce. To si tak připravíte otázku, jakéže přírodní katastrofy v Austrálii se často objevují ve zprávách a máte na mysli požáry buše, už jim tu odpověď čtete ze rtů, když někdo vykřikne „El Niño“ a někdo jiný „povodně“ a vy marně (jste-li já) hledáte nějaký hodně dobře uzamčený paměťový šuplíček, abyste vysekli přenádhernou, vyčerpávající a dobře zapamatovatelnou odpověď o tom, jak to spolu souvisí, že je to tedy spíše La Niña atd. atp. A oni vidí vaše tápání a už hledají online. Často je to složitější (jako ve zmíněném případě) a já musím slíbit, navíc nezapomenout!, že to do příště nějak smysluplně shrnu, často nás však technika zachrání. Stejně je to mnohdy se slovíčky, příklady, v jakých kontextech a jak se dá co použít, s odstíny významů.

A tak, ač platí věty z úvodu, doufám, že nějaký totální zákaz moderních vynálezů ve výuce nás nečeká, že se s jejich výhodami naučíme pracovat, aby nám k něčemu byly, ale zároveň nás nezahltily. Přiznávám taky, že jsem se usmívala, když nedávno kolega vyprávěl, jak si z nejmladších studentů vystřelil a s vážnou tváří jim tvrdil, že podle školního řádu mají přístroje nejen vypnout, ale také z nich vyndat baterky J. A oni se začali chudinky s mobily mořit a vůbec nevěděli, jak na to! Poker face mu nevydržel dlouho!

pondělí 18. listopadu 2013

Elliott Erwitt


 
Možná to bylo tím svatomartinským vínem, co jsem si nejdřív dala, že jsem se téměř celou výstavou prochechtala… Ne, tak úplně to pravda není… Totiž to víno ano, když jdete Školskou ulicí, těžké bývá spojení kavárny a galerie odolat. Jinak jsem se ale usmívala (snad!!) naprosto decentně, tak nějak dovnitř hodně a ven jen trochu, přesně ve stejném duchu jako je humor na fotkách Elliotta Erwitta. V Leica Gallery se sice v porovnání s ostatními menšími prostorami různě po městě platí trošku víc (70,- za vstup plus ono víno k tomu), tentokrát to ale stojí za to. Kdo Erwitta, dokumentárního a reklamního fotografa z Ameriky, Rusa rodem, ředitele agentury Magnum, dobře zná, pro toho sotva co překvapivého, vystavuje něco jako „the best of the best“, kdo tolik ne, stavte se. USA, Francie, Španělsko…ale taky Polsko… a Sibiř. Některé fotky aranžované, zajímavější ale (jak už to tak bývá) zachycené skutečné momenty, absurdní situace, nečekané souvislosti. Ne všechno k zasmání, něco až dojemné, jiné k užasnutí. Pro mě výborné i řazení fotek za sebou! Nahoře Nixon a Chruščov, pod nimi auto s prostřeleným okýnkem, za ním kluk. A jiná fotka: zpovědnice na ulici, fronta čekajících a mezi nimi dvě ženy sdělující si něco tajného... tajemství nezpovědní. Těžko zbytek popisovat.


 
 
Všechny fotky převzaty z oficiálního webu Elliotta Erwitta.

neděle 17. listopadu 2013

Třeštíková: Život s Kašparem

Psala jsem tu nedávno, jak mohou každé úterý do jedné kavárny v Braníku přijít ti, kdo by se rádi nejdřív podívali na dokumentární film a pak si popovídali s jeho autorem. A taky že se už dvakrát sešli, nebylo jich moc (tak akorát na debatu) a bylo to povedené moc. U krbu a s vínkem.
 

Ale ten první film, to vám byla síla. Nejnovější počin Heleny Třeštíkové – víc než dvacet let natáčený časosběrný dokument o Jakubu Špalkovi s názvem „Život s Kašparem“. Začíná revolucí, končí nedávno. Minimálně druhou polovinu filmu jsem byla střídavě naštvaná na paní dokumentaristku, na herce-režiséra a na jeho současnou partnerku. Možná ale, říkala jsem si, bude ten divákům nesouhlas, neklid a vztek důkazem, že film je dobrý. A pak skončil a povídalo se a já nedokázala žádnou ze svých výtek vznést (možná jen docela malounko), protože ona – rozuměj paní Třeštíková – je prostě výborná. Během filmu jsem pořád myslela na to, že by to určitě mohla sestříhat tisícero jinými způsoby. Vybrala si tenhle. Vybrala si ten, ve kterém bude Jakub Špalek působit na většinu jako neskutečně arogantní a sobecký. (Nutno ale říct, že on s touhle verzí dal souhlas). Už jsem tu měla napsáno, o co jde, ale pak jsem si to sama zcenzurovala a řekla si, že nebudu dopředu nic prozrazovat – kdo bude chtít, koukne se, ono už leccos prozrazuje trailer. Tak snad jen tolik že při promítání dokonce zazněly hlasité výkřiky „Sobec!“ a potom věty „To bych nikdy neudělala“ (nebo spíš „To bych hned udělala (ale to proto, že jsem žena“) i názory „On se přeci chová normálně“. To jen pro ilustraci, jak emotivní to bylo. Ale ne, nehádali jsme se. A na paní Třeštíkové bylo vidět, jak má Jakuba vlastně ráda, jak mu drží palce. A taky jakou má jako dokumentaristka vlastně velkou moc a jak (časosběrnost nečasosběrnost, dokument nedokument) myslí na diváky, aby šel film odněkud někam, aby tam byly vidět určité linie. Nejvíc jsem si to uvědomila, když vyprávěla, jak by konečně ráda měla v nějakém svém filmu happyend. Jakubova partnerka čeká v lednu miminko a ona prosí televizi, aby s vysíláním posečkala, že by tuhle událost – pokud prý dopadne dobře – ráda do dokumentu ještě zařadila. Uvidíme, nezbývá než držet palce.

Kdybyste to někdo neměl do Braníka daleko, do kavárny Periferie v úterý na osmou určitě dorazte – tady program na několik nejbližších týdnů:
19.11 – M. Janek: Umanutá (o rozporuplné osobnosti filmařky Drahomíry Vihanové
26.11 – D. Smržová: Otázky pana Lásky (o každodennosti mladého muže postiženého schizofrenií)
3.12. – P. Abrahám: 2:0 (o fanoušcích na zápase Sparty a Slavie)
10.12 – J. Svěrák: Vesmírná Odysea II
17.12 – E. Hníková: Nesvadbov

sobota 9. listopadu 2013

Vango!


 
Prý pro dospívající děti. Jako dítě dospělé ale prohlašuji, že i pro nás ideální, kouzelný, úchvatný – příběh kluka jménem Vango. S těmi sedmi sty stran se sice trošku špatně cestuje, čtou se ale náramně rychle. Akorát se o nich dá prozradit pramálo, protože o tajemství a jeho rozkrývání, neustálá překvapení, napětí … o to tam jde. Vango pátrá, kým vlastně je, kdo byli jeho rodiče, kdo a proč mu usiluje o život, kdo mu to pomáhá, co skrývají blízcí, přátelé i nepřátelé. Trochu detektivního, trochu historického (vystupují zde reálné, často tragicky proslulé, postavy z dějin), trochu drsného, trochu cestovatelského, trochu fantazijního, pohádkového. Hodně napínavého. Laskavého a mnohdy velmi vtipného! Také často o různých podobách lásky. S Vangem se ocitneme ve 20. a 30. letech minulého století a obracením stránek přelétáte z italského ostrova do Paříže, odtud hned do Skotska, hned do Ameriky, nejlépe a nejčastěji vzducholodí. Velkou část knížky strávíte ve výškách – v korunách stromů, na střechách pařížských domů, na lešení rozestavěného mrakodrapu, v oblacích. I slzy mi tekly. Uvědomila jsem si, že jedním ze skrytých témat je i samota, proto snad ta dojímavost. Jazyk jednoduchý a věty často hrozně krátké, až mi na některých místech knížka připadala zvláštním způsobem nedotažená, ale tak nějak provokativně, takže těžko mluvit o nedostatku. Jak jsem už řekla, nedá se říct víc, prozradila bych moc. Četli-li jste Tobiáše Lolnesse od téhož autora – Timothée de Fombelle (od tajných informátorů vím, že prý moc sympatický pán), budete možná trošku tušit, o čem mluvím.

Má smysl diskutovat pod blogy?

Nemyslím na těch blozích, kde autoři vyprávějí příhody ze života nebo dávají návody, jak ušít, upéct, vytvořit, vychovat J. Tam samozřejmě povzbuzení, díky či potvrzení zkušenosti smysl mají. Na mysl mám blogy názorové, kontroverznější. Nemusí to být ostatně jen blogy, články vyvolávající nesouhlas najdete všemožně jinde. Už jsem se snad naučila diskuse neotvírat. Nemám pocit, že člověk dokáže něco změnit, když do nich vstoupí, jen se rozčílí, depresi podlehne, iluze ztratí.

Přiznávám, že na druhé video unesených holek jsem neměla sílu. A což teprve na diskusi, bohatě mi stačily názory hned zpočátku celého toho příběhu. Nedávno na téma debat pod blogovými články diskutoval Jan Burian se svými hosty v Artefaktech - o diskusích ve veřejném prostoru. A jeden z přizvaných to vystihl přesně, když řekl, že lidé neumí „nemít názor“. Neustálá potřeba říct, co si myslím, ke všemu se vyjádřit. Ti, kdo nejradši jezdí do Chorvatska (nic pro Chorvatsku), a jejichž děti veselé putují Evropou (nic proti Evropě), vykřikují, že oni by do Pakistánu své potomky nepustili! A přitom nemají zkušenost rodičů, kteří tuší, že když zakáží, příště se taky nemusí nutně dozvědět, kam zrovna „děťátko“ vyráží. Nejsilněji na mne v tomhle případě zapůsobil komentář kolegy, který má onu oblast projetou. „Ano,“ říkal, „je naivní vydat se tam, ale já jsem tuhle chybu udělal taky.“ (Jemu se naštěstí nic nestalo.) „A naprosto je chápu, ta země, ta krajina je úžasné, nic takového jinde neuvidí.“ (Jen na okraj: Ondřej u nás učí pár hodin zeměpisu a já studentům závidím někoho, kdo nemá Asii, Balkán a tak dále jen z knih.) Neumím víc, než si na ně občas vzpomenout. A přát jim, přát si.

K diskusím ještě: Možná je to někdy trošku umění, zůstat ticho. Jestli ono by se nemělo nějak trénovat J. (Což beru i na sebe!)