Pro
změnu divadlo pro velký. Premiéra záměrně 17. listopadu. Dopisy Olze. V Dlouhé. Jak já nerada doporučuji
divadelní kusy pro dospělé z důvodů vlastní vybíravosti a kritičnosti (a
lenosti psát), tak tohle velmi. Devět herců na jevišti. S paní na vedlejším sedadle bych se přela, že čtyři herci mají celý večer představovat pana Václava a pět
hereček první jeho ženu. V jednotlivých dopisech má hlavní slovo vždy
někdo jiný. Musí být strašně těžké naučit se ty věty, ta přesně řazená slova. Improvizovat se nedá. Neskutečné výtvarně i hudebně. Z hnědého balicího papíru
vytvoří pánové dámám v jednu chvíli nádherné šaty. Prostě kus utrhnout, zabalí ženy do cárů, papír párkrát přeloží. Chtěla bych mít způsob vidění, aby mě tohle napadlo. Ve chvíli jinou v jednom z dopisů mluví autor o obřadném pití čaje ve vězení. Madla Zimová zapaluje prázdné čajové sáčky, pod rukama vzlétají jí do
vzduchu. Víc nedokážu to popsat a chci to vidět znovu, snad jen toho ráčkování bylo moc. Závěr samotný, někdy
od společně tlumeně zpívaného „responsibility personal“, chce se plakat. A
že se to zatím příliš nerozkřiklo, lístky jsou.
středa 28. listopadu 2018
čtvrtek 22. listopadu 2018
Vyberte si sami
Dětské
čtení, dětské čtenářství mě nepřestává fascinovat. A budu o něm psát, i když
vůbec netuším, jestli někoho zajímá… Sedím a poslouchám dětského psychologa
Václava Mertina. Dělám si poznámky. Říká, že jakmile děti píší tak, že to jde přečíst,
přestal by to řešit. (To musím říct naší babičce!) Říká, že by se snad vzdal i
bezchybného pravopisu. (To musím říct sama sobě, ale nevím, jestli se budu poslouchat.) Říká, že ve čtení vidí klíč k veškerému vzdělávání, že jinde
než v knížkách se nedostaneme ke složitějším konstrukcím vět, ke
složitějším slovům. (Myslím na kluka, který je přesvědčený, že tlumočník mučí
lidi.) Říká, že dětí nás mají vidět číst (Tak ať se mnou jezdí ráno autobusem!) a knížky si mají vybírat samy. Odhazuji tedy doporučené seznamy pro
osmičku se všemi Shakespeary a Škvoreckými, začínám načítat zamilované romány a
pokročilejší komiksy. Přinesu je do třídy. Opovržlivě je prolistují, tohle prý
ne. Tak dobře, volím absolutní volnost, jen musím dopředu vědět, do čeho se
pustí. Jedna slečna hlásí Sophiinu volbu, její spolužák Haileyho Letiště! Jak
říkám, nepřestává mě to fascinovat J.
středa 21. listopadu 2018
Demokracie v kostce (tedy spíš v kostkách)
Taky
by titulek mohl znít „Padla vláda“, ale nehodlám se nechat zatknout za šíření
nadějně poplašné zprávy. Navíc to platilo jen o vládě „jako“, vládě v Minoru,
v představení Demokracie – tak pro pěti až desetileté děti. Na pódiu zástupci šesti „politických“
stran (třeba „Tančit“, „Cvičit“, „Neřešit“…), molitanové kostky, co se z nich dají postavit řečnické pultíky i volební urna, vtipné blabla projevy, mediální zpravodajství,
nadějné sliby („Milé děti, když budete volit nás, bude o přestávce v divadelním
baru všechno zdarma.“) Pomocí kostek vysvětlují se poměry hlasů i zastoupení ve vládě. Při
povolebních tanečcích tančí se skutečně, vláda padá z výšky. Nejvtipnější
věta pro dospělé: „Děti, nenechte se unést… emocemi.“ Po přestávce každý
dostane hlasovací zařízení a volí se a volí, na plátně hned jsou vidět výsledky.
Mezitím občas vláda zavelí vztyk, to se pak cvičí, jak ona píská. Snad v hlavičkách
něco zůstane. Že jsme viděli 17. listopadu, potkávali jsme pak v pasáži muže v uniformách
předlistopadových policistů. S obušky. Se slovy: „Tak demokracii, jo? No
jak myslíte!“ Myslíme. Do Minoru je čím dál těžší sehnat lístky, o půlnoci třeba být ve střehu na počítači a stejně často zesmutníte, ale chcete to zkoušet i pak, v průběhu celého měsíce. Šance je. Ve všech smyslech slova.
Fotky převzaty z webu divadla Minor.
(Zcela vpravo předseda mé oblíbené strany Dožít.)
neděle 18. listopadu 2018
Známkové šílenství
„Jak, jak, jak,“ volají, „jak si to můžeme opravit?“ Mají na mysli
dvojky. Jsou v primě a někteří prý dostali první v životě. Ptám se
jich, k čemu jsou jedničky dobré. „Rodiče budou mít radost. A víte, paní
učitelko, jak bude nepříjemný, až bude babička kolem po vysvědčení volat a já jí budu muset říct, že máte tři dvojky?“ Hledáme, z čeho můžou mít ve
škole radost. „Z oběda!“ Nebo „když pak umím něco vysvětlit mladšímu bráchovi.“ Konečně smysluplná odpověď! Neraduju se dlouho. Sedím s klukem nad čtenářským deníkem, ukazuju mu, jak zvládne
sám shrnout obsah. Přiznává, že knížku dočetl jen do tří čtvrtin. „Jak myslíš,
že to dopadne?“ ptám se. „Tak na dvojku?“ odpoví váhavě. Chvilku mi to
nedochází. Já se ptám na obsah, on celou dobu přemýšlí, co dostane za
známku. Kdyby nic, asi by nečetl. „Když změníš pohled na známky třeba jen
jednoho z nich,“ říká kolegyně, „má to smysl.“ Možná. Píše mi jedna
maminka, abych opravila dceři známky v online systému, má tam dvojky, ale
doma řekla, že dostává jedna mínus. Většina rodičů tvrdí, že netlačí.
Nevím. Cítí to ty děti jinak? Bývalá kolegyně říká, že taková je doba. Nesouhlasím. My jsme ta doba.
pátek 9. listopadu 2018
O nich
Holka, co už má za sebou v šesté třídě pět
různých základek a asi čtyři mateřinky. Se žádnou nebyli rodiče spokojeni. Nebo
zkrachovala, sotva S. nastoupila. Kluk, který vůbec nekomunikuje, s diagnózou,
o níž neví. Další. Narodil se v Mexiku, tam a později všude jinde chodil do
amerických škol. Teď má určovat pády. Jeho spolužák s různými„dys“, co
pro něj rodiče vybrali školu s rozšířenou výukou jazyků, hodin tu má jak
na kostele, třikrát týdně doučování, nesmí mít horší známku než trojku a my
jsme ti špatní, co ho přetěžujeme. Pubertě nejintenzivněji propadají čtyři chlapci. Že se
před nimi v biologii nesmí říct „vylučování“, to je jasný, propuknou v hurónský
smích. Co bude, až přijde „rozmnožování“, si nikdo zatím raději nepředstavuje.
(Teraupetická metoda mé kolegyně spočívá v co nejčastějším opakování
určitých slov, aby si zvykli.) Když se ale deset minut smějí jménu obce Úpice (prožil
tam dětství Čapek), protože přece Úpice – krupice, pubertou už se to trošku nazvat
zdráhám. Minuta by stačila, co, kluci? Popisuji situaci jedné mamince, abych se
později dozvěděla, že kritikou toho smíchu „zašlapuji jejího syna v názorech".
(Její termín. Žádné názory nemá, paní!) Nikdy jsem těžší práci nedělala. Nikdy
jsem nebyla schopná sníst po tom všem půl čokolády na posezení. (Naštěstí jsem už
taky roky neměla takovou potřebu chodit pravidelně běhat.) Nikdy jsem neměla
těžší práci a dost možná ji celou dělám úplně blbě. (A ne a ne a na osm řádek neseškrtám :)).
sobota 3. listopadu 2018
Z divadelního „deníčku“
Dneska v Minoru hostovalo
Divadlo Drak. S Bílým tesákem. Až ho někde blízko vás budou hrát, jděte na
to, s dětmi podle doporučení tak od devíti, menší to zvládnou, jsou-li
nebázlivé. Inscenace je to totiž syrová, syrová geniální technikou – osm chlapů
na jevišti, jeden z nich – ten v roli Tesáka – pořád s malou kamerkou
v ruce, co vidí vlčí oči, hned se promítá na velké ploše za ním. Detaily obličejů,
očí, vyceněných zubů ostatních herců třeba v roli psů z nepřátelské smečky.
Na jevišti sníh i „krev“. Na zadní stěně stopy, huby, vnitřek klece. Nejdrsnější
pak chvíle, kdy má vlk svému novému majiteli vydělat peníze v zápasech se
psy. Zároveň, i když se to z předchozího nezdá, je to inscenace vtipná a
poetická a chvilkami odlehčená a s krásným koncem o svobodě.
A teď pro velké: Élektra, co ji hrají v Dlouhé, bude teď ještě týden ke slyšení i v rozhlase. Výborná Eva Hacurová, nádherné zvukově: https://vltava.rozhlas.cz/sofokles-elektra-7648326
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)