středa 28. listopadu 2018

Vidět dopisy

Pro změnu divadlo pro velký. Premiéra záměrně 17. listopadu. Dopisy Olze. V Dlouhé. Jak já nerada doporučuji divadelní kusy pro dospělé z důvodů vlastní vybíravosti a kritičnosti (a lenosti psát), tak tohle velmi. Devět herců na jevišti. S paní na vedlejším sedadle bych se přela, že čtyři herci mají celý večer představovat pana Václava a pět hereček první jeho ženu. V jednotlivých dopisech má hlavní slovo vždy někdo jiný. Musí být strašně těžké naučit se ty věty, ta přesně řazená slova. Improvizovat se nedá. Neskutečné výtvarně i hudebně. Z hnědého balicího papíru vytvoří pánové dámám v jednu chvíli nádherné šaty. Prostě kus utrhnout, zabalí ženy do cárů, papír párkrát přeloží. Chtěla bych mít způsob vidění, aby mě tohle napadlo. Ve chvíli jinou v jednom z dopisů mluví autor o obřadném pití čaje ve vězení. Madla Zimová zapaluje prázdné čajové sáčky, pod rukama vzlétají jí do vzduchu. Víc nedokážu to popsat a chci to vidět znovu, snad jen toho ráčkování bylo moc. Závěr samotný, někdy od společně tlumeně zpívaného „responsibility personal“, chce se plakat. A že se to zatím příliš nerozkřiklo, lístky jsou.

čtvrtek 22. listopadu 2018

Vyberte si sami

Dětské čtení, dětské čtenářství mě nepřestává fascinovat. A budu o něm psát, i když vůbec netuším, jestli někoho zajímá… Sedím a poslouchám dětského psychologa Václava Mertina. Dělám si poznámky. Říká, že jakmile děti píší tak, že to jde přečíst, přestal by to řešit. (To musím říct naší babičce!) Říká, že by se snad vzdal i bezchybného pravopisu. (To musím říct sama sobě, ale nevím, jestli se budu poslouchat.) Říká, že ve čtení vidí klíč k veškerému vzdělávání, že jinde než v knížkách se nedostaneme ke složitějším konstrukcím vět, ke složitějším slovům. (Myslím na kluka, který je přesvědčený, že tlumočník mučí lidi.) Říká, že dětí nás mají vidět číst (Tak ať se mnou jezdí ráno autobusem!) a knížky si mají vybírat samy. Odhazuji tedy doporučené seznamy pro osmičku se všemi Shakespeary a Škvoreckými, začínám načítat zamilované romány a pokročilejší komiksy. Přinesu je do třídy. Opovržlivě je prolistují, tohle prý ne. Tak dobře, volím absolutní volnost, jen musím dopředu vědět, do čeho se pustí. Jedna slečna hlásí Sophiinu volbu, její spolužák Haileyho Letiště! Jak říkám, nepřestává mě to fascinovat J.

středa 21. listopadu 2018

Demokracie v kostce (tedy spíš v kostkách)

Taky by titulek mohl znít „Padla vláda“, ale nehodlám se nechat zatknout za šíření nadějně poplašné zprávy. Navíc to platilo jen o vládě „jako“, vládě v Minoru, v představení Demokracie – tak pro pěti až desetileté děti. Na pódiu zástupci šesti „politických“ stran (třeba „Tančit“, „Cvičit“, „Neřešit“…), molitanové kostky, co se z nich dají postavit řečnické pultíky i volební urna, vtipné blabla projevy, mediální zpravodajství, nadějné sliby („Milé děti, když budete volit nás, bude o přestávce v divadelním baru všechno zdarma.“) Pomocí kostek vysvětlují se poměry hlasů i zastoupení ve vládě. Při povolebních tanečcích tančí se skutečně, vláda padá z výšky. Nejvtipnější věta pro dospělé: „Děti, nenechte se unést… emocemi.“ Po přestávce každý dostane hlasovací zařízení a volí se a volí, na plátně hned jsou vidět výsledky. Mezitím občas vláda zavelí vztyk, to se pak cvičí, jak ona píská. Snad v hlavičkách něco zůstane. Že jsme viděli 17. listopadu, potkávali jsme pak v pasáži muže v uniformách předlistopadových policistů. S obušky. Se slovy: „Tak demokracii, jo? No jak myslíte!“ Myslíme. Do Minoru je čím dál těžší sehnat lístky, o půlnoci třeba být ve střehu na počítači a stejně často zesmutníte, ale chcete to zkoušet i pak, v průběhu celého měsíce. Šance je. Ve všech smyslech slova.


Fotky převzaty z webu divadla Minor

(Zcela vpravo předseda mé oblíbené strany Dožít.)

neděle 18. listopadu 2018

Známkové šílenství

„Jak, jak, jak,“ volají, „jak si to můžeme opravit?“ Mají na mysli dvojky. Jsou v primě a někteří prý dostali první v životě. Ptám se jich, k čemu jsou jedničky dobré. „Rodiče budou mít radost. A víte, paní učitelko, jak bude nepříjemný, až bude babička kolem po vysvědčení volat a já jí budu muset říct, že máte tři dvojky?“ Hledáme, z čeho můžou mít ve škole radost. „Z oběda!“ Nebo „když pak umím něco vysvětlit mladšímu bráchovi.“ Konečně smysluplná odpověď! Neraduju se dlouho. Sedím s klukem nad čtenářským deníkem, ukazuju mu, jak zvládne sám shrnout obsah. Přiznává, že knížku dočetl jen do tří čtvrtin. „Jak myslíš, že to dopadne?“ ptám se. „Tak na dvojku?“ odpoví váhavě. Chvilku mi to nedochází. Já se ptám na obsah, on celou dobu přemýšlí, co dostane za známku. Kdyby nic, asi by nečetl. „Když změníš pohled na známky třeba jen jednoho z nich,“ říká kolegyně, „má to smysl.“ Možná. Píše mi jedna maminka, abych opravila dceři známky v online systému, má tam dvojky, ale doma řekla, že dostává jedna mínus. Většina rodičů tvrdí, že netlačí. Nevím. Cítí to ty děti jinak? Bývalá kolegyně říká, že taková je doba. Nesouhlasím. My jsme ta doba.

pátek 9. listopadu 2018

O nich

Holka, co už má za sebou v šesté třídě pět různých základek a asi čtyři mateřinky. Se žádnou nebyli rodiče spokojeni. Nebo zkrachovala, sotva S. nastoupila. Kluk, který vůbec nekomunikuje, s diagnózou, o níž neví. Další. Narodil se v Mexiku, tam a později všude jinde chodil do amerických škol. Teď má určovat pády. Jeho spolužák s různými„dys“, co pro něj rodiče vybrali školu s rozšířenou výukou jazyků, hodin tu má jak na kostele, třikrát týdně doučování, nesmí mít horší známku než trojku a my jsme ti špatní, co ho přetěžujeme. Pubertě nejintenzivněji propadají čtyři chlapci. Že se před nimi v biologii nesmí říct „vylučování“, to je jasný, propuknou v hurónský smích. Co bude, až přijde „rozmnožování“, si nikdo zatím raději nepředstavuje. (Teraupetická metoda mé kolegyně spočívá v co nejčastějším opakování určitých slov, aby si zvykli.) Když se ale deset minut smějí jménu obce Úpice (prožil tam dětství Čapek), protože přece Úpice – krupice, pubertou už se to trošku nazvat zdráhám. Minuta by stačila, co, kluci? Popisuji situaci jedné mamince, abych se později dozvěděla, že kritikou toho smíchu „zašlapuji jejího syna v názorech". (Její termín. Žádné názory nemá, paní!) Nikdy jsem těžší práci nedělala. Nikdy jsem nebyla schopná sníst po tom všem půl čokolády na posezení. (Naštěstí jsem už taky roky neměla takovou potřebu chodit pravidelně běhat.) Nikdy jsem neměla těžší práci a dost možná ji celou dělám úplně blbě. (A ne a ne a na osm řádek neseškrtám :)). 

sobota 3. listopadu 2018

Z divadelního „deníčku“

Dneska v Minoru hostovalo Divadlo Drak. S Bílým tesákem. Až ho někde blízko vás budou hrát, jděte na to, s dětmi podle doporučení tak od devíti, menší to zvládnou, jsou-li nebázlivé. Inscenace je to totiž syrová, syrová geniální technikou – osm chlapů na jevišti, jeden z nich – ten v roli Tesáka – pořád s malou kamerkou v ruce, co vidí vlčí oči, hned se promítá na velké ploše za ním. Detaily obličejů, očí, vyceněných zubů ostatních herců třeba v roli psů z nepřátelské smečky. Na jevišti sníh i „krev“. Na zadní stěně stopy, huby, vnitřek klece. Nejdrsnější pak chvíle, kdy má vlk svému novému majiteli vydělat peníze v zápasech se psy. Zároveň, i když se to z předchozího nezdá, je to inscenace vtipná a poetická a chvilkami odlehčená a s krásným koncem o svobodě.

A teď pro velké: Élektra, co ji hrají v Dlouhé, bude teď ještě týden ke slyšení i v rozhlase. Výborná Eva Hacurová, nádherné zvukově: https://vltava.rozhlas.cz/sofokles-elektra-7648326