Den po.

Mám kolegu. Učí dějiny, učí i moderní dějiny, omílané tvrzení, že o nich se studenti na střední škole nedozvědí, ho vytáčejí. Učí je dobře. Zanedlouho mu v Akademii vyjde dizertace o 3. odboji. Volil, světe div se, prezidenta, co ještě pořád sedí, spíš tedy vrávorá, na Hradě, tenkrát před volbami ho hodně obhajoval, pak sice, už ani nevím, jakého prezidentova činu se to týkalo, prohlásil, že to je i na něj moc, co si myslí teď, neptám se. Každopádně ještě před létem dost kladně hodnotil kobliháře. Koho volil, to se můžu jen dohadovat. Mám Petra moc ráda. A vždycky si na něj vzpomenu, když někdo někde prohlašuje, že voliči A.B, SPD, komunistů (případně „a tak dále“), žijí někde úplně jinde, určitě ne v Praze (když jsme zrovna z Prahy), rozhodně ne v našem městečku za Prahou, u nás jsou výsledky příkladné. Jak psala jedna kamarádka na FB, jsou to přátelé přátel, které mi v přátelích nemáme, a kdyby snad, ať si nás okamžitě odstraní. Rozdělení společnosti se bojím snad ještě víc než A.B a T.O samých. 

Den před.

Má radost, že mě vidí. Akorát, že nevidí. Už deset let před očima tmu, odžitých šestadevatesát let, u ucha věčně rádio. Objasnila mi, jak to teď vypadá v Katalánsku, že ho Španělsko nechce pustit kvůli ekonomice, že je tam obrovská továrna na krevní plazmu, z toho jsou tak bohatí. Říkala jsem jí o dokumentu o Soně Červené, jé, tu ona zná osobně, říkala jsem jí, že jdu na večer Seifertovy poezie, jé, tomu recitovala na jednom večeru v knihovně, moc děkoval. Volit původně nechtěla, dyť o nikom nic neví, dyť je nezná (a co to rádio?), jó, to kdyby si o někom byla jistá, že to bude dělat pro republiku… Nahmatává šuplík, podává mi modrou obálku, nechala to na dceři neteře, ví, jak smýšlí, tak bude volit stejně. Mám se tam podívat. Nechce se mi. Trvá na tom, alespoň jí řeknu, co je uvnitř. Bojím se? S jejím životem to komunisti být nemůžou. Nejsou. Ani koblihový pán, ani šikanovaný, ubližovaný obhájce všeho českého. Už se tolik nebojím. Ráda za její lístek nejsem ani trochu, podruhé se naléhavě ptá, jestli výběr schvaluju. „Ano, to je slušná strana,“ kývnu. Oddychne se.

Suchý konce, divadlo A Tabook II

Kdykoli se na jevišti objevil představitel Františka Krále, paní v první řadě na balkóně, co jsem ji měla v periferním vidění, se zatetelila. Několikrát neodolala a zamávala, ačkoli ji sousedka upozornila, že on ji vidět nemůže. „Ne?“ podivila se trošku moc nahlas, vyděsila, protože si postavy v jedné chvíli začaly mocně zavdávat slivovice, uklidnila, až když ji šeptem ujistili, že je to jen voda, při děkovačce už to ale rozjela naplno. Že nemával zpátky, popadla berli opřenou o zábradlí a mocně kynula k jevišti. Konečně! Nešlo nevidět, ke komu patří. „Jo to je stará Králová,“ poznamenal chápavě pán za mnou. Každý si chodí na ty své. Já se například zařekla, že nebudu (skoro) kupovat knížky s výjimkou těch, co je napsali či přeložili kamarádi a známí. Abych si pak uvědomila, že je to podobné, jako kdyby člověk vystudoval DAMU a pak prohlásil, že do divadla půjde jen tehdy, když zrovna nebude vystupovat nikdo z oboru J. Tak teď Lenka Sobotová a Suchý konce.

Povídky o vztazích (já to klišé fakt napsat nechtěla), pošramocených ideálech, s nadhledem, ironií a nádhernými detaily. Ale ať ofotím cokoli, není to ono – číst celé chce to.

Školství prý rozumí každý

Souhlasím, skoro každý. Dělá už mi dost práce nevyskakovat na věty typu „on každý absolvoval základku a střední, tak si teď myslí, že do toho může kecat“. Nebo „já taky neradím automechanikovi, jak mi opravit motor“. Jenomže! Motor bude nejspíš fakt daleko líp chápat on, my ostatní tak můžeme veškeré herecké nadání vložit do imitace zvuků, co je slyšíme cestou z kopce. Rodiče i jiní jsou naopak někdy většími odborníky na příslušný obor, co mi ale připadá ještě důležitější, většinou lépe vědí, jakým způsobem se jejich dítě nejlíp něco naučí, že takhle by látku sami nepochopili, ba co víc, nežijí ve skleníkovém prostředí školy a je jim jasné, co naučené později potřebovali, na čem stavěli, co bylo úplně k ničemu a čeho se jim nikdy nedostalo. Jasně, neobhajuji agresi a chronické stěžovatele. Ani neříkám, že by se mělo učit přesně podle pískání zvenčí, ono to ve skutečnosti ani nejde, každý by chtěl totiž trošku něco jiného. Přesto si myslím, že řešením není na školy a učitele netlačit.

Červená. Soňa.

Jednou jsem se zeptala v Americe Voskovce: „Jiříčku, are you happy?“ „Happy I’m, ale štastnej nejsem,“ řekl mi. O tom, jak si na konkurz k Voskovcovi a Werichovi vzala s sebou pro štěstí svého zlatého kokršpaněla. Jak úplně jiného pejska rychle strčila do auta a jen s ním a kabelkou ještě rychle projela přes už zavřený Checkpoint Charlie. Kluk pohraničník s nádhernými hnědýma očima ji tehdy pustil pod příslibem, že se za dvě hodiny vrátí a že je to naposledy. Bylo. O spoustě dalších věcí. Ten dokument je geniální, taková kronika dvacátého století a ještě o kus dál. A kromě jinýho hrozně zajímavý barevně. Jestli se na něj nedostanete do kina, doporučuju Aerovod, je tam spousta filmů ke stažení za poplatek, kdo chce ulevit svědomí alespoň někdy J. Sommerové Červená „pouze“ jako stream, na koukání a dokoukání máte dva dny, vůbec nemám čas a měla bych dělat úplně jiný věci, ale já si vám to snad dám ještě jednou. Zůstala jsem sama a z té samoty jsem obnovovala své síly.

Tabook I

To si takhle odjedete do Tábora. Na Tabook. A tam řešíte v podstatě jediné, totiž jestli je lepší vidět z různých besed kusy, zažít vyprávějící hosty, vtisknout si je do paměti, a popoběhnout dál, nebo si počkat, užít pěkně do konce a jiné minout úplně, nechat si převyprávět, což nikdy není ono, znáte to. Lev Rubinštejn, ruský básník, popisuje poeticky i přímočaře drsně, jak se mu žije v dnešní Moskvě, o pár ulic dál dává Jean-Claude Mourievat hádanku ze své Řeky, která teče pozpátku: jsme dvě sestry, jemné jak křídla motýla, přece ale dokážeme zařídit, aby zmizel svět – kdo jsme? Bodlo by občas něco sníst a jsou i jiné potřeby, ale že první nestíháte, druhé pozbývají na akutnosti, cukrárnu přesto do programu nějak vmáčknete. Starší dámy a mladý pár u vedlejšího stolku nejde neslyšet, dostáváte sprchu, rychlé vystřízlivění z tabookové atmosféry, rozmetaná chvilková iluze, že svět je v pořádku – tak hnusné odsouzení emigrace Jana Třísky bych si nikdy nedokázala vymyslet. Já vím, nemám chodit do cukrárny! 

Zpátky k iluzím. Za okny se čte poezie.