Kdykoli se na jevišti
objevil představitel Františka Krále, paní v první řadě na balkóně, co
jsem ji měla v periferním vidění, se zatetelila. Několikrát neodolala a
zamávala, ačkoli ji sousedka upozornila, že on ji vidět nemůže. „Ne?“ podivila
se trošku moc nahlas, vyděsila, protože si postavy v jedné chvíli začaly
mocně zavdávat slivovice, uklidnila, až když ji šeptem ujistili, že je to
jen voda, při děkovačce už to ale rozjela naplno. Že nemával zpátky, popadla
berli opřenou o zábradlí a mocně kynula k jevišti. Konečně! Nešlo nevidět,
ke komu patří. „Jo to je stará Králová,“ poznamenal chápavě pán za mnou. Každý
si chodí na ty své. Já se například zařekla, že nebudu (skoro) kupovat knížky s výjimkou
těch, co je napsali či přeložili kamarádi a známí. Abych si pak uvědomila, že
je to podobné, jako kdyby člověk vystudoval DAMU a pak prohlásil, že do divadla
půjde jen tehdy, když zrovna nebude vystupovat nikdo z oboru J. Tak teď Lenka Sobotová a Suchý konce.
 |
| Povídky o vztazích (já to klišé fakt napsat nechtěla), pošramocených ideálech, s nadhledem, ironií a nádhernými detaily. Ale ať ofotím cokoli, není to ono – číst celé chce to. |
Žádné komentáře:
Okomentovat