neděle 24. června 2018

Dočista nelibový konec

Tak vám nevím, jestli ten každodenní kontakt s gympláky fakt udržuje člověka duševně svěžího a mladého, jak se občas tvrdí. Kéž by udržel alespoň při smyslech. Postavila jsem na katedru lahev, z Tchiba, nic extra. „Tý jo, libová láhev,“ ozvalo se z lavice. Neslyšela jsem, v tom byl ten problém, oni si mysleli, že nechápu, ale to zas já jo, tak těžký to nebylo, když jsem rozšifrovala zvukovou podobu, hned jsem byla v obraze (alespoň doufám!), zasmáli jsme se. Jenomže potom! Potom jsme to chtěla někomu převyprávět a… vůbec jsem si na to slovo nemohla vzpomenout. „Ne, ‚hovězí‘ to nebylo,“ běželo mi hlavou, „ale něco s masem jo.“

V úterý poslední hodina a pak konec, jsem z toho v nečekaných záchvatech úplně dojatá. Ze dvou studentek u automatu třeba, jedna druhé chce koupit tyčinku, je to hrozně hezký, mám ráda tyhle miniscénky, a padá na mě splín. Kdy a kde takový společenství z devadesáti procent skvělých malých lidí ještě zažiju?