Poslouchám „školení“ o
tom, jak přistupovat ke klientům toho výborného domu, ke starým lidem, často
postiženým Alzheimerem. Paní ředitelka skvělá, zkušeností a historek dosyta. Poslouchám a
baví mě, jak by se většina jejích krátkých, výstižných vět, co se nám je snaží
zabudovat do hlavy, dala vztáhnou i na chování ke středoškolákům, kdyby jen
měl někdy někdo odvahu je v tom smyslu přednést. 1. Představte si sebe na místě
klienta!!! 2. Snažte se najít racionální jádro v jeho jednání. 3. Nutné je
řídit situaci, nikoli osobu!!! 4. I ten, kdo nereaguje, vnímá. 5. V každé situaci
je třeba zachovat důstojnost klienta. 6. Přes veškerou vaši snahu se bude nemoc zhoršovat, s tím se musíte smířit (to jediné na školu nepasuje). A pak se za oboustranného veselí pokouším
vysvětlit pětadevadesátileté paní, osm let nevidomé, co je to ten internet. „Představte
si klávesnici psacího stroje propojenou s televizí,“ potím se. Středoškolákům
bych asi horko těžko popisovala ten psací stroj.
středa 14. prosince 2016
pondělí 12. prosince 2016
Doporučení několikeré
Hodně mě baví sledovat a ochomýtat se kolem
toho, jak Simona Bagarová (kdybyste někdy potřebovali pomoc se sociálním,
charitativním nebo úplně jiným projektem, doporučuju) mění – na přání paní
ředitelky – zaběhané pořádky v pečovatelském centru v Kamenické. Třicet osm klientů,
věkový průměr atakuje devadesátku. Mnozí s různým stupněm demence. Podle
názvu centrum odlehčovací, řekli byste, že tedy na pár týdnů, když rodina padá
na hubu…jedna dáma je tu už devět let, oni prostě nikoho nevyhodí. Simona se
snaží najít pro každého klienta vlastního dobrovolníka (nevíte-li, komu právě dávat
čas, doporučuju), shání vozíky, nechává (převážně) staré paní fotit na PFka (na
FB – Centrum Kamenická – doporučuju), na což pochopitelně předtím zajistí
vizážistku. Jedna paní se prý vzbudila v půl jedné v noci, aby si
nachystala šaty. Spoustu dalšího. Paní ředitelka výborná, šťastná, když třeba jedna
dáma z Kampy tajně krmí na římse holuby, ač to má od sestřiček zakázáno.
Doporučila bych všem, kdo zrovna odlehčit potřebují, ale v Kamenické není
místo, což není divu. Není to, tipuju sama sebe, poslední zpráva odtamtud. A
někdy to zkrátka na osm nevyjde.
pondělí 28. listopadu 2016
Má to mouchy,
to zbavování se věcí, pozvolna objevované. Například až vrátím Katce ty běžkařské boty,
na což se chystám od dubna, budu si muset nějaké koupit, a to nejlíp co
nejdřív, Katčiny jsou ztělesněnou poučkou loňské zimy, že rozpadnou-li se ti vlastní
uprostřed sezóny a nesmíříš-li se s posledními na skladě i nejzapadlejšího
z obchodů, co jich je po Praze, pak buď máš hodné kamarády, nebo neběháš.
Při probírání knihovny jsem zase zjistila, že se mi literatura tak nějak
přirozeně rozpadá do tří skupin – na knížky, co bych nedala pryč za nic na
svět, na ty, které jsem ještě nečetla (s poněkud krátkozrakým přesvědčením, že
jsou moje, takže na rozdíl od těch z knihovny není kam spěchat, přičemž o
délkách svých výpůjček pomlčím), a konečně ty, které se mi zas tak moc
nelíbily, takže je mi trochu blbé nabízet je dál. Ehm… nějak tuším, že
s tímhle postupem byt do Vánoc nevyklidím, na druhou stranu advent teprve
začíná a taky jsou tohle samozřejmě houby starosti.
neděle 27. listopadu 2016
Adventní kalendář naruby
S adventem a příslušnými
kalendáři já mám „bohaté zkušenosti“ – tady a tady, ale letošní prosinec chtěla
bych mít víc vyhazovací než nakupovací, převrácený, neshromažďovací, pravidlo
zní, každý den se nějaké věci zbavit, darovat ji, vrátit. Neumím uklidit byt podle příruček, otázka je,
jestli to vůbec umím, ale tohle jsem už jednou dělala neadventně, pak jsem se „zasekla“.
Vzpomínám si v téhle souvislosti na maminčiny známé, nevím, jestli už jsem to tu nepsala, kteří se kdysi dávno při
stěhování zděsili množství svých věcí a rozhodli se každou (tuším) devátou
krabici bez otevření vyhodit. Jasně, šperky a fotky a tak dál si ohlídali, ale
stejně, hrozně se mi líbí ta odvaha. Pointa je, že později vůbec nedokázali přijít
na to, co ve většině těch vyhozených krabicích bylo! Až snad na povlečení a
ručníky dětem do výbavy, což nevím, jestli jim za tu „ztrátu“ nebyly děti
nakonec i vděčné. A já tedy, bez zavřených krabic, začínám dneska – poznámkami
z vejšky.
pátek 25. listopadu 2016
Ztracena v názvech filmů
Píšu si do
mobilu k datu vždycky jen název filmu, že bychom na něj ten den mohli jít.
A pak se nestačím divit, co mi chce přístroj těmi podivnými poznámkami
naznačit. Rodinné štěstí zní ještě
nadějně, hned nato ale pochybně uklidňující Je to jen konec světa a
za pár týdnů, abych se probrala z apokalyptické nálady, Začít znovu. Konec světa viděla
jsem před týdnem, papírový kelímek drtila v ruce. Dramatik, mladej chlap,
se po dvanácti letech vrací za rodinou, říct jí, že umírá. Doma maminka,
sestra, brácha se ženou a mezi nimi něco, co se těžko popisuje, křik, nadávky,
výhrůžky, přitom cítíte, alespoň já měla ten pocit, že ti lidé se mají rádi, že
mají vztek za svou hrubost na sebe, na ostatní za to, že nejsou jiní, snad nechtějí, ale nemůžou jinak. Chce se vám na ně zařvat taky, ať už toho nechají. A čekáte, kdy
jim to hlavní hrdina oznámí. Nakouknutí, nádherně detailní okamžiky, o
postavách se nic víc nedozvíte. Jako projíždět vesnicí, zastavit, vystoupit,
pozorovat chvíli rodinu za plotem, člověka přitahuje, pohoršuje ta hrůza,
zakroutit hlavou, nastartovat, jet dál.
pondělí 21. listopadu 2016
Takhle to bude... asi
Krásně jsme si dneska s kolegyní
u oběda naplánovaly budoucnost, tedy nového ředitele, ne že by výměna byla na
pořadu dne, ale za rok už může být všechno jinak a člověk by měl mít v zásadních
věcech jasno. Tak za prvé: bude to chlap. Feministky mohou pískat vysokými hlásky
a gendrově vyrovnaní specialisté nadávat hlubokými basy, nám chlap na vedoucí
pozici vlévá klid do žil. Bude to někdo zvenku, na koho nikdo nikdy nevytáhne
žádné já, já, já na tebe něco vím a že
neřeknu, chtěl bych tohle a tohle a tohle. Bude to manažer, co kdysi vstoupil
do školy jen jednou omylem na třídní schůzky a pak už chodila vždycky žena, ale
přesto, nebo právě proto, bude vědět, jak na to, a bude mít pocit, že je
zaopatřen dostatečně a že je čas udělat něco pro společnost. No a bude
pochopitelně krásnej (dostatečně bezpečně pro středoškolské prostředí J)
a sympaťák. S posledním soustem vrátily jsme se na zem. Co nám přidávají do jídla, netušíme. Co bude za rok – taky ne.
neděle 20. listopadu 2016
O babičce, o moři
Noc divadel strávila
jsem v Dlouhé. Vtipné, nabité, písníčky (nejen) z různých jejich
inscenací. Týden předtím byla jsem tam s dětmi na Líné babičce. Tahle
babička, jestli jste nečetli či neviděli, ta odmítá trávit důchod tanečky kolem
vnoučat, místo toho chce si plnit svá přání ukládaná do škapulíře – projet se
nejrychlejším autem na světě, potápět se, vylézt na nejvyšší horu (kde poradí
yettimu, jak si zajistit potomky), potápět se, lyžovat… A pak má už jen jedno
poslední, přestěhovat se k moři. Tam si každý večer posouvá lehátko blíž a
blíž k vodě, až sedí úplně na kraji a moře zašeptá „to je dobře, že
už jsi tady“. A dospělý při četbě pláče ve tmě pokojíčku, v divadle k tomu Navarovou ptáci nesou, nesou do nebe, jen šestiletá a osmiletý nevědí. Nebo vědí, ale neřeknou, když se jich ptám, co se to tam na konci stane, odpovídají
přestěhovala se k moři. A já to
tak nechávám a vím, že až budou potřebovat, sáhnout si pro to.
Z programu:
sobota 19. listopadu 2016
Ti Poláci, 2. díl!
Chtěla bych tu zemi
poznat víc. A přece jsem ráda, že žiju tady. Nechápu, jak je možný přes
protesty příbuzných nechat někoho exhumovat. „Když už to dělají, je celkem
pravděpodobný, že se zjistí,“
vysvětloval mi tuhle Michal, „že v tom letadle bomba byla. Takže obviní
Putina z vraždy svého prezidenta a co už pak můžou jinýho, než vyhlásit
Rusku válku.“ Nešetří mě. Jak snadno se dá změnit „pravda“. Zatím se naštěstí mýlí, prezident Kaczyňski zemřel podle pitvy na zranění způsobených
pádem letadla, žádná bomba na palubě. Což prý nemírní touhu exhumovat a pitvat
další!
A nebo
tohle, to je taky moc pěkný. Poslankyně vládní strany navrhuje, aby ateisté ,
muslimové a pravoslavní podepisovali prohlášení, že znají polskou ústavu a
hodnoty a zavazují se je dodržovat. Nepodepíší-li, připadalo by jí dobré je
deportovat. Na kritiku reaguje, že chtěla jen vzbudit diskusi o problémech. Kde
já to jen slyšela?
Ti Poláci, 1. díl
Zasahuje mě poslední
dobou polská literatura. Hodně. Pískový
vrch Joanny Batorové. Slezsko, hornický Valbřich, odkud vyhnali Němce, sídliště, ženy jedné rodiny, tři
generace, válka a všechno potom. Dlouhatánské, samospádné věty, čtu rychlejc, než
nad tím myslím, raduju se z výborných metafor a z fantaskních obrazů. A do těch metafor a
krásných vět občas, často, tak trochu mimochodem, prosakují hrůzy. Nebo jalová
povrchnost. A polská společnost, antisemitismus, rasismus, mnohem víc. Někdy, tam kde sílí příběh, trochu slábne jazyk, kniha ale i tak výborná.
A čtu Projekt: pravda Mariusze Szczygiela. Toho,
co napsal Gottland. Krátké kapitoly, pozoroval, ptal se, na co si lidi v životě přišli, jakým střípkům velkých myšlenek věří, co je jejich pravda. Češi prý neunesou polský patos, proto nemáme literární reportáže.
Snad a snad tam i je, já ho od něj ale beru. A fotky Lenky Faltejskové, doporučuju
sledovat na FB!
úterý 15. listopadu 2016
Řeka plná krokodýlů
Je jenom jedna věc, na
kterou dokážu utáhnout fakt všechny studenty. Posaďte se, poslouchejte: Dívka Abigail a její
milý Gregory žijí na opačných březích řeky plné krokodýlů, most vezme povodeň. Abigail zajde za převozníkem, ten chce, aby se s ním vyspala,
pak ji prý převeze. A. se zděsí se, to ne, běží za maminkou, ta ale
poradit odmítne, jsi dospělá, holčičko, to si musíš vyřešit sama. Převozník znovu
na scéně, Abigail s ním stráví noc, on splní slib. Ona milému vypoví, co
udělala, Gregory ji odkopne. Zhrzená se vydá za kamarádem Samem, ten se ji vydá
pomstít, Gregoryho brutálně zbije. Abigail se směje.Víc se, milí studenti, nedozvíte, každý sám si napište pořadí, jak morálně se postavy podle vás zachovaly. A
teď se pokuste ve dvojicích dohodnout na společném pořadí. A teď ve čtveřicích.
To už nejde. Hádají se ještě po hodině. Pořadí se jim bude během života měnit.
Asi. Mnozí mají matku jako morálně nejlepší. Mám radost. Anglická verze zde.
Nenazvaný
Těžko se temno v mysli
přiznává, ty chvíle, kdy se vyžívám, lebedím si v myšlenkách hnusných
směrem k druhým. Jen k pár lidem, jen někdy, pořád dokola. Podivná závislost, bere sílu, čas. Učím se je přetrhávat. Drží pevně. Bolí to všemi směry,
polehoučku polevují, když neutnu teď, umořím se jimi.
A pak je taky krása. Jsou
milovaní. A nenapětí. Je hudba třeba. Když jsem Madeleine Peyroux slyšela
poprvé, byla to přezpívaná Cohenova píseň a bylo to divné, Tango pouštím si teď
každou chvíli.
Učím se neválcovat,
snažím se soustředit.
Nejsem si jistá, že jsem to někdy uměla.
Hledám maličkaté
maličkosti.
středa 5. října 2016
(Pod)zimní
Léto končí s kroky po schůdkách, když nesu
tílka a kraťasy do horních polic bytu, podobně jako noc začíná, když si člověk
sundá brýle, alespoň tak to v autobuse do Albánie tvrdil nedávno Marcel, nedávno
může být i před rokem, chcese-li, tohle slovo neexistuje, já vím. Stromy ještě nejsou
potrhané zrezavělé deštníky, ale mě podzim v myšlenkách přenáší k Baltu. Tolikrát
jsem tam zas nebyla, aby musel, ale dělá to. Déšť padá na moře. Předevčírem v knihovně
sáhla jsem po Zimních rybách, devět
povídek, dlouho, dlouho jsem nebyla tak zasažená. Balt je všechny spojuje,
ponuro venku i uvnitř lidí, postavy něco zažívají a zároveň myslí na své
problémy doma, střihy mezi minulostí a teď, lodě, sníh, zásahy do
duše, popisy detailů, přesně odhadnuté, co si čtenář může domyslet. Klid, klid a najednou lup ho, co se to dozvídám? Do toho
ještě výborně úlomky z historie, rozdělené Německo (to hlavně), útěky z východu,
vzpomínky po sjednocení. Lituju, že učítám, ale užívám.
pondělí 3. října 2016
Tak jo, tak existují
Mívala jsem
podezření, že první vzpomínky neexistují. Takové ty údajné ze dvou let věku a
doby okolo… ty já měla vždycky za vytažené, silou vůle do paměti vyprošené
z dávných fotografií, amatérských záznamů na kameru, na magneťák,
z vánočních vyprávěnek typu „to ty ještě pamatovat nemůžeš“. Pak jsem se
zeptala studentů. A začala na tyhle vzpomínky věřit, navíc pochopila, proč já
je nemám – málo jsem padala! Oni si pamatují stoličku v koupelně ujetou
pod nohama, scénky z nemocnic, krev, kterou z nich smývali ve sprše,
cizím snowboardem proseknutou helmičku. Taky povodeň sahající do půlky pneumatik.
Jedna je úplně klidná. „Fascinovaly mě tlačítka ve výtahu. Pamatuju se, jak
jsem v ohrádce a takovej tlačítkovej panel maluju na zeď. A pak si hraju,
že jedu.“ Mě zas fascinuje a dojímá ten obraz v jeho hlavě.
K tématu
dětství dneska viděný film Chlapec a svět.
Brazilský, animovaný, výtvarně, hudebně nádherný, radostně mrazivý.
neděle 2. října 2016
Máša
Tabook! Tolik toho tam a většinou velká síla, v
malých věcech, někdy ve velkých. V pozdním odpoledni vtěsnám se dozadu na
pódium, aby se lidí vešlo víc, na jakýsi kufr, přede mnou stoleček, u něj Máša
Gessenová. Autorka Muže bez tváře,
knihy o Putinovi, mluví výborně, pěkné to není. O sankcích, které jsou správné, protože s diktátorem se neobchoduje, ale naprosto k ničemu. Pád rublu, zhoršující se ekonomika, nic
nepřiměje občany země obrátit se proti prezidentovi. Myslí si ona. Vždycky budou hledat vinu jinde. Evropské země by ale mohly pomoci,
mohly by dávat azyl exulantům stíhaným – bitým, mučeným, zabíjeným – kvůli
sexuální orientaci. I Jižní Afrika to dělá, v Evropě nikdo.
„Zatímco západ přemýšlí, Putin koná,“ zní jedna věta. Mluví o cenzuře,
která vychází už i zdola, o lidech, kteří nahlašují, co kde kdo dělá špatně. Z jaké že
beletrie to člověk zná? Ona odešla do Států, když začalo hrozit, že jí odeberou
děti, jako prvního adoptovaného syna. Ostych ji vyfotit.
pondělí 5. září 2016
Anděl a dítě
Z Roztok do Únětic
a zpět, Tichým údolím, šli jsme nějakých pět kiláků téměř jako celodeňák,
protože cestou bylo hřiště a krásné vily, přelézací stromy přes potok a stráň, na kterou
holčička vylétla, ale už se bála dolů, a spoustu přítulný psů a neuvěřitelný hospodský
U Lasíků. Sehrál vtipný divadelní výstup a měl výborné koláče a malinovku, ale
my s sebou jedno dítě, které toužilo po smažáku, tak jsme pokračovali dál, našli – ač už je po hře – jeden z posledních minorských pokladů v dutém stromě, ale v pivovaru načekali se na jídlo snad hodinu, ba co hůř, smažák
nebyl. A cestou zpátky zmrzlina na zahrádce, lavička, za ní
prapodivná deska. Ohlédla jsem se a uviděla je – anděla a dítě! Mám z nich radost.
Vidíte je? Je tam taky nebeský žebřík, snad lano provazochodce, dost možná je to
jeho dítě. Varianta do hněda připadá mi trošku reynkovská. A protože průnik čtenářů tady a na FB je přibližně dvoučlenný, kopíruju bez skrupulí sama sebe. Obrazy jen tak mimoděk.
sobota 3. září 2016
Někdy jde ekologie pěkně na nervy
Prý se naší době říká éra cirkulární ekonomiky,
co jeden vyhodí, jiný měl by zužitkovat, z elektronického smetí vydolovat
zlato a měď, bioodpadem vykrmit larvy jako potravu ryb, psát na jednostranně
potištěné papíry. První dvě neumím, třetímu se věnuji intenzivně. Neúnavně
křižuji Prahou, od kamarádů v nakladatelství a nejmenované televizi vyzvedávám kupky a kupy a štosuji je ve škole. Studenti tyhle papíry milují. Co
na ně vytisknu, je v podstatě vůbec nezajímá, okamžitě otáčejí na druhou
stranu, zjišťují, kdo ve třídě má další stranu korektorské verze dávno vydaného
románu a teatrálně deklamují texty večerních zpráv. Někteří kolegové si berou pro vlastní děti na kreslení, prý že je spotřeba vysoká. Možná se jim jednoho dne stane to samé, co Lence: Její děti si přály k Vánocům každé vlastní balík
BÍLÝCH, NEPOPSANÝCH papírů. Ano, cirkulární ekonomika je pro malé
tvůrčí osobnosti někdy neskutečně frustrující. Na druhou stranu snadno vyřešíte dárky.
středa 31. srpna 2016
Nevzdychat
„Od učitele s vámi uváděným utopickým
platem,“ cituje redaktor českého Newsweeku v článku ‚Dejte jim 50 000‘
jednoho ředitele základky, „bych očekával daleko větší propojenost vzdělávacích
oborů, a nikoli odříkání znalostí z vlastního oboru a naprostou tupost v těch
ostatních.“ Střih. Anička, dcera kamarádky K., strávila většinu svého školního
života v cizině, teď dělá srovnávací zkoušky na českém gymplu. Všechno má, z matiky pohroma. Pláče, K. je rozumná, utěšuje, ptá se jí, v čem byl problém, co neuměla. „Byli nepříjemní,“
dozví se po chvíli, „mami, oni vzdychali, když jsem něco nevěděla.“ „Víš,“ říká
mi K., „moje děti už mají za sebou různé systémy školství, různá hodnocení. Tohle ale zažiješ jen u nás.“ Není to detail, je v tom strašně moc.
Myslím na toho ředitele, jestli by neměl snížit laťku, na všechny rozhorlené
diskuse, zda se dají a mají líp finančně hodnotit lepší učitelé, a na to, kolik
může stát sil pohrdavě nevzdychat před zkoušeným studentem. Ach jo.
pondělí 29. srpna 2016
Učit už byste neměli
Když si v Ikei koupíte
místo čehokoli praktického do bytu tři sešity v krásných barvách, když na
výletě po kopcích a lesích vysvětlujete zbloudilému, důvěřivému turistovi – nahlas, pomalu a výrazně –, že jde úplně špatně, a chcete po něm, aby vám popis správné
trasy zopakoval svými slovy (potřebujete přece jistotu, že pochopil a zapamatoval
si a vy můžete pokračovat (ve výletu, ve výkladu)), když přijíždí tramvaj a vy saháte
do kapsy pro klíče, když vás průvodkyně na zájezdu informuje o změně místa
srazu a vy se jí zeptáte, jestli to vědí děti, když chcete zjistit čísi
povolání, ale místo toho vznesete dotaz „co učí?“… pak byste možná už sami učit
neměli. Taky když vás polije hrůza, že tohle určitě nevyjde na osm řádků a vy nesplníte zadaný (si) úkol. Na druhou stranu máte ušetřenou práci s prozrazováním vlastní
profese. Navíc je možné, že vás to baví. A ne, to nejsou všechno moje příhody, i
když by klidně být mohly. Mé jsou jen ty neřádkované sešity.
neděle 28. srpna 2016
Slon
v pokoji se jmenuje
to představení. A je skvělé. Francouzi, nový cirkus, Letní Letná. Z jedné půlky
divadlo, inspirace filmem noir a groteskou, nevěsta, co má v plánu svého chotě otrávit, nápadníci, hysterický smích a přehrávání a kulisy, které hrají taky, měnící se obrazy na stěnách, parodie na balet. Z druhé půlky prvotřídní akrobacie, pro
mě zážitek nad zážitky, když například dva drobnou dívku rozhoupají, ona se šestkrát ve
vzduchu otočí, přistane třetímu na ramenou a celou dobu drží výraz,
jak ji to příšerné otravuje teď tady tohle předvádět. Teda celou dobu nevím,
protože při těch veletočích zavíráte oči místo ní. Vtipné, přesné. Taneční. A poetické… poezie chodidel dvou mužů
stojících vedle sebe na rukou. Úplně malinké pohyby, stačí a nedají se popsat. Možná to tak má být, protože slon v pokoji je v angličtině idiom a označuje něco, o čem všichni vědí, ale z různých důvodů se o tom nemluví. Já chci jen říct, abyste se šli podívat. Jo a ještě že hudba je výborná.
pátek 26. srpna 2016
5. patro,
nádherný dům, Štěpánská, roh Václaváku, strašně
se mi chtělo při tom pohledu začít se honit po střechách, hned bych spadla,
hned by mě dohnali, zapadla bych do škvír mezi domy, zabloudila na žebřících, nevadí. Místo toho dívali jsme se na film, dokumentární, taky
dobrý. Živé kino, předzvěst festivalu v Jihlavě, když ráno pošlete zprávu, večer zasednete doma u režiséra, pijete víno, díváte se, diskutujete. Adéla
Komrzý točila o návratu branné výchovy do škol, šel z toho děs, černý humor obrušoval ho jen malinko. Pasivita učitelů, sprostý vojenský kaplan
stavící do latě i toho jednoho lehce se bouřícího pedagoga, lidi z ministerstva si mnou ruce a debata, jestli
archivní záběry o branné výchově v sedmdesátých letech tam nejsou jen pro
efekt. Trošku jo, říkám si, ta absurdita, to, že jsme se u nich rozesmáli, to vše nějak nepatřičně zlehčovalo, vojáci v záběrech z dneška šli
do instruktáže mrazivě vážně. Radši vzít děti na tu honičku!
neděle 21. srpna 2016
A teď poslouchej
Natahovat se po
jablkách, po švestkách. Stojím na poslední šprušli, potřebuju obě
ruce, potřebuju zabrat, potřebuju udržet balanc. Poslouchat po večerech, co
jsem ještě neslyšela, jak moje praprababička vedla jako mladá vdova s pěti
dětmi sama statek, jak chtěl být nejstarší učitelem, to ale nešlo – kdo by převzal hospodářstvím, komu by ho pak v pětapadesátém sebrali? Dělal si na to stavení zálusk jeden komunista, toužil i po jiném, ale matka té rodiny úspěšně ho
uplácela, aby toužit přestal, její dcery byly obě hrozně dlouho přesvědčeny, že
záhadně ztracené peníze dala matka „té druhé“. Vypráví někdo jiný, že
prastrýčka by snad nevyhnali, kdyby se jeho žena velkopansky nevytahovala, jak
se jakýsi důstojník bez šance zajímal o její dceru. Pak už jen štěstí, že strýcova sestra bydlela nedaleko, ale za hranicemi okresu, kam museli. Natahovat se po příbězích.
Odvést si ty vůně, vzpomínky, do Prahy, zapsat je, nastrouhat, na krabičku v mrazáku pak napsat jen prozaické „jabka 2016“.
čtvrtek 18. srpna 2016
Jak se to...
Nakráčela jsem do prodejny her, sáhla do regálu
pro krabici, kde byly mimo jiné takovéhle „čudly“ (viz obrázek), a hnala se k pultu
s překvapivou otázkou: „Jak se jim prosím říká česky?“ Strašně nutně jsem
to potřebovala do překladu jedné aktivity pro děti. Všechny slovníky zarputile
trvaly na „závlačce“, jelikož „se „tím“ ale měly uchytit jen dva papíry, měla
jsem své pochybnosti. Prodavače můj požadavek nadchl. Zapomněli na ostatní
zákazníky, pátrali v paměti, v krabicích, v počítači, zavrhli
závlačku, přišli však s odpovědí tak trapně obyčejnou, že se snad ani
nehodí ji tady zveřejňovat: spojka. Došlo na kamarády na FB. Vedl „nýtek“, byly
ale jiné návrhy: „Nešel by cvoček?“ – „V Čechách se to prodává jako mosazná
spona.“ – „Já tomu říkám roztažnožka!“ Přes všechny rady dobrala jsem se
konečně oficiálně správné odpovědi: DVOUNOŽKOVÝ HŘEB, kdybyste to někdy sháněli
a nepotřebovali hned celou hru. Těm dětem to ale v překladu přece nemůžu udělat.
středa 17. srpna 2016
Wojciech Tochman: Pánbůh zaplať!
Říkám si, proč já pořád toužím po silnym románu,
když můžu číst Tochmana, Poláka, novináře, jeho reportáže, co vám jsou
literárními díly, jenomže kdyby je napsal prozaik, říkali byste si, proč si za
každou cenu tak vymýšlí. Tochman nefabuluje, dávkuje ďahu za ďahou, až si ho
musím dávkovat sama, tři příběhy na den, možná míň, boj smutku, že si to
učítám, a touhy číst dál. Polská reportérská škola znamená psát literárně, víc
se schovat, přece to ale musel zažít hrozně zblízka, lidé mu museli svěřovat
dušeboly, držet se ho za ruku. Není to popis, je to děj.
Příběh manželského páru, jen prostřídané výpovědi
jeho a jí, bez komentáře, příběh dítěte se znetvořeným obličejem, lidé z okolí
se začnou bát, až když o něm slyší v televizi, prý budou stavět zdi,
příběh člověka bez paměti. Místo „zaplať“ mohlo by být i „zaplač“, jak je to
často i o pokřiveném, strašně egoistickém vnímání Boha.
neděle 14. srpna 2016
Malýma očima
Všechny další Olympiády už to budu vědět – nejdůležitější
je zajistit si společnost malých dětí. Jakkoli. Sledujeme sestřih s pětiletým,
spoustu sportů, kde vůbec nikoho nemáme. Kýmkoli střelená branka či koš, kýmkoli
získaný bod vyvolává jásot. Takhle se fandí. Plavci, skrytí akrobati, vyslouží si jeho neskutečný obdiv za kotouly pod vodou na obrátkách. Žádné zklamání
z bronzu, když to přece mohlo být zlato, žádné „ten je tam snad na dovolený“, jen radost. Při skocích do vody, to už je
minifanoušků podstatně víc, snažíme se oddrmolit „spadla lžička do kafíčka…“
dřív, než tělo zajede pod hladinu. Dvouletá má nastavený čas, stačí když to
stihne, než závodník vyplave. Taky to jde říkat v různých (jako cizích) jazycích
podle národnosti dotyčného, přičemž „žbluňk“ se nikdy nepřekládá. A doufat, že
nepojmou úmysl zúčastnit se za čtyři roky soutěže ve skocích na trampolíně, což
by znamenalo neodkladně se pustit do tréninku salt, rozuměj po hlavě pádů.
sobota 13. srpna 2016
Julieta
„Proč sakra nešel víc do hloubky, proč tam není jasnější motivace, proč…?“ Skončila Julieta, poslední Almodóvarův film, a já brblala. Spíš bobrblávala. Protože co si budeme povídat, zahrané výborně, hudba, barvy! Mně jen připadalo, že vztah matky k dceři, která ji v osmnácti beze slova vysvětlení opustí, je poskládán jen z několika zásadních životních okamžiků, z tragické smrti otce, těch hrůz bylo víc, a kromě nich zdánlivě nic. A pak jsem na to přistoupila, že takhle to může být, je to matčin pohled, sama říká, že zabalená do svých pocitů dceru vlastně neznala, tak proč vyhrávat dívčino vnímání, všechno vysvětlovat. Podle mne totiž takhle někdy vyprávíme své životy, silné momenty, přelomy, mezi nimi jakoby vzduchoprázdno, ono není, ale nedá se popsat. A já přece vždycky tvrdím, jak mám ráda ve filmech nedořečenosti. A otevřené konce – ten tam byl.
úterý 9. srpna 2016
Kradu
Ale zase vracím zpátky. To jsem jen titulkem zvedla čtenost a první větou ji zase pohřbila. Ony všechny ty knihovničky na zastávkách, na plážích, v kavárnách,
lesích a polích, on je to báječný nápad s jednou vadou na kráse, totiž že
tam často končí obsahy sklepních krabic a druhých řad knihoven, Přiběh opravdového člověka, Poznej dobře
svého psa a Bydlíme v roce 79’, knihy, co jsme nechtěli už tenkrát, jenomže přece je
nevyhodíme, tak třeba někoho nadchnou. Nenadchnou. Občas se však najdou
skvosty. A já pak přemítám, jestli si je člověk může půjčovat domů i z kaváren,
nebo jestli je to dobře vymyšlený obchodně-intelektuální trik a čtenáři by se měli tři dny propíjet jídelním lístkem shora dolů a zpátky. V roli „roztržité učitelky“ dávám je nenápadně
do kabelky a nosím pak zase zpátky, ale že nemám na
kavárenské povalečství tak moc času, stává se, že je po čase vrátím někam úplně
jinam. Taková mezikavárenská výpujční služba. Jestli by mi za to neměli platit.
sobota 6. srpna 2016
Jako i doopravdy. Poklady.
S mapou Jizerských hor vyrazili jsme z domu ve vesničce za Prahou a vesele předstírali, že prozkoumáváme cizí
kraje. Dorazili jsme karavanem, co na tom, že to ve skutečnosti byla palanda,
spoustou dek zakrytá, občas proměněná v zámořský šíf. Sedmiletý že nás povede,
prý to tam trochu zná. Za průvodcování bylo sice třeba platit, ale uklidnilo
nás, když mával projíždějícímu autu, nenápadně, aby ho řidič neviděl, že prý to je kolega a
služby že má daleko dražší. V rybníčku viděli jsme horské jezero, v dětském
hřišti pouť a v obrovském psu yettiho. Pak jsme zabočili do kopce ke krámu, přesně jak naznačovaly vrstevnice. Pro nanuky. Takhle my jsme se měli. V jiných chvílích
fantazie spí, řídíme se přesnými, trapně realistickými pokyny a vydáváme se za poklady divadla Minor, za „keškami“ pro malé, tam, kam by nás jinak sotva
napadlo jít. Dneska Albertov, vyšehradské nádraží, hudba z pravoslavného kostela,
neztracená Ztracenka.
pátek 5. srpna 2016
Pod povrchem města... překvapení
Překvapila mě ta
agresivita. Dva chlapi v metru, do nepříčetna vytočení, že revizor
nechal projít černého pasažéra… teda pasažérku. Hezkou, mladou, v krátké sukni
k tomu. Oni si jízdné platí, proč ona ne, jasně, měli pravdu, ale ta síla
vzteku, to řvaní, ta rvačka vyčkávající za rohem. Chcípni sousedova kozo. Jindy překvapila mě mírnost: Chvíli se upejpali, pak si od nás
ale pivo vzali, že prý se rozdělí. (Jen ona si nedá, ona jen víno.) Bezdomovci. Pivo jim poslal Vašek, tak trochu aby se schovalo,že neseme s namazanými tousty i mrkev a nevíme, jestli se
něco tak zdravého vůbec hodí, jestli jsme neměly vzít spíš rohlík a kus salámu. Zažité představy. Že
Lenka bydlí celý život – s přestávkou – v jedné čtvrti, poznala v M.
bez domova dávnou skorospolužačku, teď občas shání stan, občas daruje jídlo.
Na kraj sídlištního lesa šla jsem tuhle s ní a poslouchala, jak se před námi vzájemně peskují za každé sprosté slovo. Ani nevím, proč to píšu. Útržky.
pondělí 1. srpna 2016
A teď moře
Sešli jsme z hor a
já si čtu o moři. Rudolf Krautschneider. Takové „obyčejnosti“: Těsně za jachtou pluje velryba. Je to mládě, velké asi pět metrů. Z otvoru na zádech mu stříká vysoko fontána vody. Občas se vynoří i široká ocasní ploutev. V noci slyším, jak hlasitě oddechuje. Ráno pluje mládě těsně za jachtou a já
nejsem schopen se ovládnout, musím se ho dotknout. Držím se záďového koše a
ještě jsem uvázán k palubě lanem. Jachta pluje pomalu. Velrybí kůže je
drsná jako kůra stromů, ale je pod ní cítit život. Přejíždím po ní chodidly.
Chvíli nereaguje, ale potom pomalu vplouvá pod jachtu. Vylézám na palubu a po
chvíli vše opakuji. Trpělivě to snáší. Už neodplouvá. Nechci pro ni vymýšlet
žádné jméno, jen způsobem typickým pro člověka jí říkám „moje velryba“. Zřejmě nevěděla,
že je moje, a odplula.“ (Lidé a oceán, vydalo letos 65. pole) Krautschneider, chlap, co říká – například – že je rád za malý důchod, protože mu to zaručuje, že bude makat až do smrti.
neděle 31. července 2016
V horách
Dobře to dopadlo. Bulharské hory jsou krásné.
Jenomže: V jednu chvíli se pod vrcholem nejvyšší Musaly přidržela L.
kamene, ten se uvolnil, s ním další, rána do hlavy, kotouly pozadu, brždění
rozpřaženýma rukama, krev, šok, vrtulník, co neměl zrovna kde přistát, let v podvěsu. Já to neviděla, já až druhý den vyrazila minibusem do Sofie pro dobré zprávy a
taky abych zjistila, že všechno jde, že si stačí vzpomenout na bulharskou bohemistku, která náhodou zrovna tráví léto u rodičů, napsat
jí a ona dva dny chodí překládat na vizity do nemocnice plné absurdních
situací, kde si pacienti nakupují dezinfekci v lékárně přes ulici a kde
sice dostanou polívku, ale nemají-li svojí lžíci, mohou se tak akorát snažit
dohlédnout na dno misky. Taky se hodí zapojit ambasadora, bulvární média to zvládnou sama. Ze samého štěstí nad dobrým koncem jsme úplně zapomněli vynadat komusi odpovědnému, že se na vrtulník čekalo dvě hodiny. Už se tomu smějeme, ale ty sestupy...!
sobota 2. července 2016
Jak to chodí v Plzni
Uprostřed týdne na
operu do Plzně. Kdo si to může dovolit? My. Míříme do hostelu. Zchvácená paní pro všechno, recepční i pokojská, velké omluvy, že prý ještě nestihla uklidit, musela lítat po policajtech. „Co se vám stalo?“ soucítím. „Ále, včera jsem napadla jednu slečnu.“ Tak teď ji hlavně nevyprovokovat J. Poslouchat Verdiho, vědět, že jak se
hudba na pár sekund zastaví, přijde rychlé rozběhnutí, dá se to odhadnout
dopředu, jenomže možná v tom je ta krása. Plzeňští tleskají sice
intenzivně, ale ne bouřlivě, tam kde by se v Praze křičelo a vstávalo, tady se sedí, jsou asi na takovou kvalitu zvyklí, ostatně vstává se v divadlech,
připadá mi, až moc často. Na stolcích ve foyer nachystány kelímky s džusem, vodou, malé lahvičky vína. Bez obsluhy. Zaplatíte do kasičky, vezmete si. Vyprávím to pak
postupně sedmiletému a sedmdesátileté. „To tam byly kamery?“ ptá se on. A ona: „A
platili to ty lidi?“ Nebyly, platili. Není to s tou „kriminalitou“ v Plzni zas
tak strašné.
čtvrtek 23. června 2016
Kdy to končí?
Kde vede jemná, propustná čára mezi počínající šikanou
a trochou úplně normálního posměchu, který jsme „přeci taky ‚všichni‘ zažili“ a
přežili, nepovím, neb nevím, neb najít nejde. Jak bych vám třeba teď chtěla říct,
Markéto, co vůbec nejste Markétou, to jen pro potřeby tohohle textu, ať
neodcházíte, že si dokážu (trochu) představit, jaké to je, když se spolužáci smějí
vašim otázkám ještě po týdnu (například), jak věřím, že byste se to naučili…
vy, oni, ptát se jinak, myslet, cítit, chápat…ale mám já právo a vím já něco? A
pak mluvím se svojí maminkou, věčnou studentkou němčiny, aktuálně v kurzu pro
důchodce. „My ti tam máme jednu příšernou spolužačku,“ vypráví mi, „to je
hrozný, jak všechno pořád komentuje, furt mele o tom samym, příšerný nesmysly. My
se už po sobě vždycky tak podíváme, smějeme se, když zas začne a nedá se zastavit.“
Ha, tak ono to nikdy nekončí! Mami, jestli vy tam nerozjíždíte důchodcovskou šikanu!
J
Dívají se odevšad, šklebí... Hodnotí?
sobota 11. června 2016
Hlavně zmínit sebe
Palm Off, to bude něco proti palmovému oleji,
odhadoval David. Těsně vedle, mezinárodní festival v Divadle Pod Palmovkou
to byl. Na něm Prezidentky v režii slavného Christiana Lupy. Na tu hru
běžte někdy, tedy máte-li rádi drsno až hnusno (na
scéně tři uklízečky), smutné poetično nesplnitelných nadějí,
humor a znovu drsno. Po představení beseda. První hlásí se český
režisér, neopomene zdůraznit, co na Palmovce sám dělal, a že jednu jeho
inscenaci taky už hrají třicet let. Pak dotaz odjinud, jakých českých
divadelníků si Lupa váží. On rudne, chechtá se a omlouvá, trapně mu je, nemůže si na žádného vzpomenout, ani dávnějšími filmy se nezachrání,
protože chce jmenovat toho, no toho… jak natočil to…Lásky jedné plavovlásky. Chudák se potí jak u zkoušky. A na
závěr se hlásí paní překladatelka, představuje se jako laureátka
Ceny Tadeusze Mazowieckého. Áááá, to se pak chce člověku křičet, že my tady nejsme všichni tak sebestřední. Ale neudělá to. Protože co
kdyby jo J.
neděle 22. května 2016
Na svobodě!
Viděla jsem tuhle reklamu na park Mirákulum: „Pro děti atrakce, pro tatínky studené Svijany a
vepřové koleno a i pro maminky něco máme – krásné skalničky k pokoukání!“ Ha, žena piva a masa a legrace nehodna?
Tak tam jsme nejeli. Místo toho na Křivoklát a já na svoji
první „escape/exit game“. Čtyři jsme se nechali zamknout do žaláře, luštili šifry, odhalovali indicie a přes uzamčené truhly a hluboké studny se propracovali až k poslednímu klíči,
který těžké dveře zase otevřel. Ne, není nám deset, nezbláznili jsme se a ještě
jsme si za to zaplatili. Nebylo to deset korun, ale zrovna na Křivoklátě (podle znalců) má tahle atrakce úroveň a atmosféru – autenticky působící rekvizity, příběh magistra Kellyho i elektronika zajišťující nasvěcování
tajných nápisů či otevírání šuplíků. Kdyby ale někdo věděl o dobré „escape
game“ pro děti, budu vděčná! Jinak ji asi budu muset „vyrobit“ sama. Zatím jen doporučuju cestu Křivoklát – Nižbor a vlakovou restauraci Zastávka Tomáše Hanáka. Byl tam, rozvážně umýval sklenice, kdosi jiný výborně uvařil.
čtvrtek 19. května 2016
Maturitní klidnění se
Ještě večer před maturitou dopočítávají příklady, rychle projíždějí
všechny otázky, modlí se k nejrůznějším bohům, ať není tažena ta jedna jediná (nebo dvě, nebo tři),
kterou nechtějí, ať je někdo zachrání, až budou mít okno, ať se to alespoň na tu čtyřku nějak podaří uhrát. Mluvím
pochopitelně o učitelích! By se studenti divili, jak někdy pedagogům nezbývá,
než se studentským „do prčic“ (jako reakcí na vylosované číslo) neslyšně, leč od srdce souhlasit. A na některé absurdně dojemné
scény koukala by asi i veřejnost - třeba když maturant utěšuje zkoušející, která se hroutí, že ho nechala rupnout, ať prý si to
tak nebere, že on se to fakt nenaučil. Tohle, známky a mnohem víc probírá se v bohatě zásobené maturitní občerstvovně, u kávy, u dobrot. Nechápu, proč jsem zrovna tenhle týden dostala k překladu knížku „50 způsobů, jak se
uklidnit jinak než jídlem“! Jak vědí, že bych si to fakt měla
přečíst? („Pitím,“ odtušil kolega).
úterý 17. května 2016
Odženit se
„Chci se odženit,“ volal tuhle sedmiletý, když si se svou sestrou hrál,
že jsou manželé, a měl už toho plné zuby. Jejich prarodiče slavili nedávno padesáté výročí svatby. Za
celý oběd o tom sice nepadlo ani slovo, ale bylo to… hezké. Pamatuju si
telefonát se ségrou, šestnáct jí tak tehdy bylo. V breku a
zoufalství mi vyprávěla, jak by si nikdy nemyslela, že to řekne, ale jak si
strašně přeje, aby se rozvedli. Pamatuju si na hádky, křiky, na ticho. Pamatuju
si na večeře. Byly jsme teenagerky a máma vymyslela, že pět členů rodiny je
ideální počet – odteď bude každý den večeři vařit někdo jiný. Měli-li jste
pravidelnou službu ve čtvrtek a zrovna byl někde mejdan, bylo třeba si ji
prohodit. Fungovalo to. Pak jsme z domova odcházely. Večeře mizely. Až
zbylo jen úterý a středa a jednou vařila máma tátovi, jednou on jí. Beze slov. Rozdělené
jídlo v ledničce, vzkazy na stole, kam odjeli, co je k jídlu, tedy
byla-li zrovna úterý či středa. Symbolika jak z filmu. A teď slavili,
v klidu a nedusně, padesát let bytí spolu. Ptal se mě můj
student, jsou-li šťastní.
středa 4. května 2016
Taková obyčejná zkratka
„Ta zkratka ATM (bankomat) něco znamená?“ ptá se
studentka a pedagožka je nadšená, jaký mají zájem. Ještě probere,
jak slovo „zkratka“ přeložit a že je rozdíl, střiháte-li to přes trávník, nebo zkracujete slovo. V tu chvíli už ale začíná tušit, že „automated“ a
„machine“ zvládne, na to téčko uprostřed, na to si ale nevzpomene. I co, je puštěný počítač, je puštěný projektor, flexibilní, neješitná pedagožka
bez rozpaků přiznává svoji nevědomost (ostatně stalo se to za ta léta její
druhou přirozeností), zadává do vyhledávače, žádný problém, první odkaz ji
zachraňuje – je to „teller“. Minimálně ona si to teď už snad bude pamatovat.
Směle se pouští do další látky. Ale co to, někteří studenti rudnou, s podivným
úsměvem pokukují po sobě navzájem, po ní. Nenápadně zjišťuje, jaká část těla se
odhalila, co prosvítá, co se roztrhlo, co si polila. Pak se znovu koukne na zeď. Druhý odkaz: ATM jako označení sexuální praktiky! „To řeknu doma,
co jsme se dneska učili,“ zní z lavic.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)