Uprostřed týdne na
operu do Plzně. Kdo si to může dovolit? My. Míříme do hostelu. Zchvácená paní pro všechno, recepční i pokojská, velké omluvy, že prý ještě nestihla uklidit, musela lítat po policajtech. „Co se vám stalo?“ soucítím. „Ále, včera jsem napadla jednu slečnu.“ Tak teď ji hlavně nevyprovokovat J. Poslouchat Verdiho, vědět, že jak se
hudba na pár sekund zastaví, přijde rychlé rozběhnutí, dá se to odhadnout
dopředu, jenomže možná v tom je ta krása. Plzeňští tleskají sice
intenzivně, ale ne bouřlivě, tam kde by se v Praze křičelo a vstávalo, tady se sedí, jsou asi na takovou kvalitu zvyklí, ostatně vstává se v divadlech,
připadá mi, až moc často. Na stolcích ve foyer nachystány kelímky s džusem, vodou, malé lahvičky vína. Bez obsluhy. Zaplatíte do kasičky, vezmete si. Vyprávím to pak
postupně sedmiletému a sedmdesátileté. „To tam byly kamery?“ ptá se on. A ona: „A
platili to ty lidi?“ Nebyly, platili. Není to s tou „kriminalitou“ v Plzni zas
tak strašné.
Žádné komentáře:
Okomentovat