A některé situace není
ani potřeba zapisovat, zůstávají si samy v kolečkách paměti. Třeba když
americký lektor obdrží v kytici i pivoňku, k ní se mu dostane
vysvětlení a českých názvů, zapamatuje si ale jen, že má jakousi „pívo – kytku“.
Chtělo to na pár dní
nějakou nenáročnou literaturu na těch pár dní – a ejhle, byla tu. Sebrané rozhovory
Aleny Plavcové (znáte z pátečních „Lidovek“) vyšly už před Vánoci, ale
byly prý hned pryč, proto teď dotisk. Ta paní se prostě umí ptát! Má to něco do
sebe, číst si je takhle jeden za druhým, sledovat, jak se některé otázky
opakují a vrací (třeba ty na změnu pohledu ve srovnání s mládím, na to, co
bude po smrti …). Režiséři, pěvkyně, příslušníci šlechty, výtvarníci, vědci, architekti,
spisovatelé (téměř vše platí i v ženském rodě), také jeden lékař, žádný
sportovec a nakonec Jana Kánská, dcera Milady Horákové. Mezi rodiči všech těch
slavných a schopných nápadně často vyskytují se švadleny, krejčí a ševci J.
Kromě toho – což je určitě podstatnější a zajímavější – osobnosti několikrát prozrazují
zájem o zen-buddhismus a přímo nebo nepřímo mluví o tom, jak moc je jejich práce
baví! (Čím to asi bude, ta úspěšnost?) Pak
také často opakovaná věta: „Domov je tam, kde jste pochovali rodiče.“
Náhoda a máta chtěly,
aby jména vidět nebyla, ale jsou tam J:
Abyste věřili, tři kousíčky
tady:
Nikdy jste nezatoužil po pohodlné posteli a vaně plné horké vody?
Můžu
vám říct, že když jsem třeba v Anglii v zimě v noci chodil po
městě a hledat místo, kam si dám spacák, a viděl výkladní skříně
s postelema, tak jsem si říkal: Sakra, to by bylo krásný si tam tak
lehnout… Ale jsem si ustlal někde před tím obchodem, kde nepršelo.
(Josef Koudelka, fotograf).
Těšíte
se ráno do práce?
Většinou
ano. Nejvíc na to, že přijde pacient s něčím zajímavým. Na zajímavý nádor,
zvláštně uložené aneuryzma čili výduť tepny. Na nějakou pěknou operaci.
Je nějaký
typ pacienta, který nemáte rád?
Jsou dva druhy pacientů:
Jeden je zvědavý a na všechno se ptá. Nejhorší je absolvent ČVUT. Ten svoji
nemoc nastuduje na internetu a má pocit, že o ni ví víc než já. Jenomže má tu
nevýhodu, že neví, co čte. A taky si myslí, že je to jako v technice, kde
jde A k B – to v medicíně neplatí. ON mě z té své choroby začne
zkoušet. „Vy jste nečet’, co o tom včera psali ve Rwanda Daily?“ A když se
přiznám, že ne, tak je zle. Svízelný je i druhý extrém: Na kontrolu přijde
pacient a já se ptám: Co jsme vám dělali? – „Operovali jste mě.“ – No tak co
jiného bychom vám taky dělali, že. Co jsme vám operovali? – „Hlavu.“ – Co jsme
vám v té hlavě operovali? – „No tady.“ (Ukazuje si na pravý spánek). To je
náš nejčastější přístup do hlavy. Tomu člověku je to prostě jedno. Tady mě máte
a lečte si mě.
(Vladimír
Beneš, neurochirurg)
Jak vám zdůvodňovali,
že vás na medicínu zase nevezmou?
Vždycky si našli nějaký
důvod. Skutečný byl ale ten, že se mě zeptali, jak se dívám na proces s mou
matkou. A když jsem jim řekla, že jim na to nebudu odpovídat, tak mi
poděkovali. A já věděla, že je konec.
(Jana
Kánská)