Kaktus. Večírky, na kterých se mluví jen o
knížkách a výstavách a koncertech a nových cirkusech a divadlech a filmech…
Rozhodně ne o dětech a práci. A politice. O jídle taky ne, ani o hubnutí. Bývávalo. Kaktusy, kdysi jsem o nich psala, pořádala kamarádka, dlouho, roky,
prapůvodně pro maminky na mateřské, to už pak dávno nebyla pravda. Byly výborné. Lenka nedávno chytla splín, že chodí málo lidí, že odříkají na
poslední chvíli, nic naplat, že nás to bavilo i v pěti, ve čtyřech, ve
třech… Tak bych potřebovala probrat přečtené, viděné (ehm, kdy já vlastně na
posledy viděla film?!), slyšené. Hukot času od Barnese, Naprosté cizince (tak
jo, viděla), Běžkařskou odyseu v šíleném slejváku na Letní Letné. A „Muži sa minuli“ v Dlouhé, to je hříčka, co se nedá moc rozebírat, ale je fajn,
běžte na ni. Jak já moc nemám ráda, když muži hrají ženy a je to „děsná psina“,
tak tady to funguje. Chybí, pořádala bych sama, jen přemýšlím kde...Ale ono se něco naskytne. Nebo Lenku
přejde splín.
neděle 24. září 2017
sobota 23. září 2017
Myslet na to
Nejlepší věc o učení, jakou
jsem kdy slyšela, mi loni řekl kolega. „My si
prostě pořád musíme uvědomovat,“ spustil na mě v podstatě dost
nepřipravenou, „že my na škole nejsme ti nejchytřejší!
Nejchytřejší lidi nechodí učit. Tady kolem vyrůstá spousta jiných, co na
tom jsou a budou líp než my.“ J Ne že bych to do té doby nevěděla, ale
tak krásně dané do slov jsem to ještě neslyšela, v prostředí plné
ješitnosti a sebestřednosti a taky asi různých nejistot a malých sebevědomí a
učitelských pocitů ohrožení takové věci nezaznívají, spíš opaky, s vlastní
ješitností a sebestředností bojuje se pak zapeklitě blbě. Přitom Milan učí snad
třicet let, žádný nově příchozí naivka. Ta pokora! Vrací se mi jeho věty do hlavy a posílám je dál. Občas. Někdy zabolí, chápu, mě
zas bolí jiné. „Ale mě to baví,“ vykřikla v pátek kolegyně v reakci
na moji citaci Milanových slov. Dojemná snaha zdůvodnit si, že přece neučí
proto, že by na ni učení „zbylo“. Takhle to ale fakt myšleno nebylo.
středa 20. září 2017
Vyvažuju někdy úplně špatně!
To
když jdu s několika studenty probírat do Terezy, jak udržet ekologično na škole.
Jsou výborní a já pořád tři kroky za nimi. Přišla jsem k tomuhle týmu
náhodou, Zuzka odešla rodit a já jsem (eko)logický náhradník. „To jsi
hodná, že jsi to zdědila,“ komentoval v květnu kolega. „Eko“ mě sice
trochu durdí, nemám to slovo ráda, ale studenti bezvadní a jejich snaha
obdivuhodná, bez ohledu na slova třeba hordy odpadu trápí i mě, není to otázka
žádné „-logie“, spíš životního stylu, toho, na co
má člověk právo. Probíráme, jak získat nové
posily, odcházíme odhodlaní. A já si to pak zamířím přímou cestou do svého
oblíbeného „Pod 7 kilo“, obchodu pro ty, kdo chtějí chodit po horách s lehčím
batohem a létat si životem jen s palubním zavazadlem.
Ty věci vlastně vůbec nepotřebujete, ale výborně se tu kupují dárky. No a já sáhnu po žehličce ve spreji J a nikdy, nikdy, vůbec nikdy se
nepodívám na etiketu. Škodlivost to musí být strašná a jednou mě za to vyhodí z ekotýmu!
pondělí 18. září 2017
Jinak
Tohle je kočka z útulku paní velvyslankyně, ale přemýšlím, jestli pro mě největším zážitkem na britské
ambasádě nebylo dočítání Hukotu času ve frontě před ní. To je tak, když tam
člověk stojí už od devíti, ač pouští až v deset, protože jinak bychom pak
dlouho čekali, třeba hodinu, že jo J. Ale co to
říkám, nadchnul mě i zpustlý palác vedle, co nikdo nevěděl, jak se jmenuje, i
zahrada, i pohled na terásku zapadlou do střechy. A co teprve shortbread! Na
zahradě Anežského kláštera jsem vzdala touhu mít tašku z plakátu ze
Skálovy výstavy, jó, to by člověk musel být šikovnější, šikovně se to ale dalo
svést na to, že dávám přednost po šití tašek toužícím dětem, to já umím, být s postranními
úmysly hodná. Při vycházce s kunsthistorikem mě nejdřív tak moc
zaujala krásná sukně jedné slečny, že už jsem i v kontaktu s autorkou,
a pak jsme vycouvali, když někteří účastníci začali šířit moc velké dusno. I tak si pamatuju, že nemáme dobrovolně přenechávat centrum cizincům. Město jinak.
neděle 17. září 2017
Bolavá
„Přestala jsem číst a
momentálně pletu šály. Oranžovo-hnědou, hebkou růžovou, červeno-černou, temně
zelenou a takovou žíhanou modrou…barvy si vybírám
podle aktuální nálady… Až dokončím šály, možná zase začnu číst.“ Říká. V jednom rozhovoru. A pravdu má, nejde, mám pocit, zároveň číst knihy,
chodit běhat, sledovat dění, starat se, něco tvořit, nebo jde jen po troškách, ve
vlnách. Ve vlnách na šály. A že mi to zrovna teď vychází, číst a běhat, je
spíš náhoda. „Ke dnu“ a potom znovu „Do
tmy“, podruhé, málokdy čtu něco podruhé, teď snad, že jsem si potřebovala
pojmenovat, v čem je lepší. Ve „Tmě“ úplně nevíte, čemu věřit, co je
reálné, co fantazie, vypravěčka éterická víla a maniakální sběračka najednou. „Dno“
už pro mě trošku moc přesycené napětím, psaní dobré, ale ničím výjimečné, ale
jak říkají hosté v tomhle rozhovoru o knize, pořád dobrý mainstream. To
není odsudek, dobrého mainstreamu je prý pomálu, i když určuje úroveň kultury. Rozhovor doporučuju.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)