neděle 24. září 2017

Chybí mi

Kaktus. Večírky, na kterých se mluví jen o knížkách a výstavách a koncertech a nových cirkusech a divadlech a filmech… Rozhodně ne o dětech a práci. A politice. O jídle taky ne, ani o hubnutí. Bývávalo. Kaktusy, kdysi jsem o nich psala, pořádala kamarádka, dlouho, roky, prapůvodně pro maminky na mateřské, to už pak dávno nebyla pravda. Byly výborné. Lenka nedávno chytla splín, že chodí málo lidí, že odříkají na poslední chvíli, nic naplat, že nás to bavilo i v pěti, ve čtyřech, ve třech… Tak bych potřebovala probrat přečtené, viděné (ehm, kdy já vlastně na posledy viděla film?!), slyšené. Hukot času od Barnese, Naprosté cizince (tak jo, viděla), Běžkařskou odyseu v šíleném slejváku na Letní Letné. A „Muži sa minuli“ v Dlouhé, to je hříčka, co se nedá moc rozebírat, ale je fajn, běžte na ni. Jak já moc nemám ráda, když muži hrají ženy a je to „děsná psina“, tak tady to funguje. Chybí, pořádala bych sama, jen přemýšlím kde...Ale ono se něco naskytne. Nebo Lenku přejde splín.

sobota 23. září 2017

Myslet na to

Nejlepší věc o učení, jakou jsem kdy slyšela, mi loni řekl kolega. „My si prostě pořád musíme uvědomovat,“ spustil na mě v podstatě dost nepřipravenou, „že my na škole nejsme ti nejchytřejší! Nejchytřejší lidi nechodí učit. Tady kolem vyrůstá spousta jiných, co na tom jsou a budou líp než my.“ J Ne že bych to do té doby nevěděla, ale tak krásně dané do slov jsem to ještě neslyšela, v prostředí plné ješitnosti a sebestřednosti a taky asi různých nejistot a malých sebevědomí a učitelských pocitů ohrožení takové věci nezaznívají, spíš opaky, s vlastní ješitností a sebestředností bojuje se pak zapeklitě blbě. Přitom Milan učí snad třicet let, žádný nově příchozí naivka. Ta pokora! Vrací se mi jeho věty do hlavy a posílám je dál. Občas. Někdy zabolí, chápu, mě zas bolí jiné. „Ale mě to baví,“ vykřikla v pátek kolegyně v reakci na moji citaci Milanových slov. Dojemná snaha zdůvodnit si, že přece neučí proto, že by na ni učení „zbylo“. Takhle to ale fakt myšleno nebylo. 

středa 20. září 2017

Vyvažuju někdy úplně špatně!

To když jdu s několika studenty probírat do Terezy, jak udržet ekologično na škole. Jsou výborní a já pořád tři kroky za nimi. Přišla jsem k tomuhle týmu náhodou, Zuzka odešla rodit a já jsem  (eko)logický náhradník. „To jsi hodná, že jsi to zdědila,“ komentoval v květnu kolega. „Eko“ mě sice trochu durdí, nemám to slovo ráda, ale studenti bezvadní a jejich snaha obdivuhodná, bez ohledu na slova třeba hordy odpadu trápí i mě, není to otázka žádné „-logie“, spíš životního stylu, toho, na co má člověk právo. Probíráme, jak získat nové posily, odcházíme odhodlaní. A já si to pak zamířím přímou cestou do svého oblíbeného „Pod 7 kilo“, obchodu pro ty, kdo chtějí chodit po horách s lehčím batohem  a létat si životem jen s palubním zavazadlem. Ty věci vlastně vůbec nepotřebujete, ale výborně se tu kupují dárky. No a já sáhnu po žehličce ve spreji J a nikdy, nikdy, vůbec nikdy se nepodívám na etiketu. Škodlivost to musí být strašná a jednou mě za to vyhodí z ekotýmu! 

pondělí 18. září 2017

Jinak



Tohle je kočka z útulku paní velvyslankyně, ale přemýšlím, jestli pro mě největším zážitkem na britské ambasádě nebylo dočítání Hukotu času ve frontě před ní. To je tak, když tam člověk stojí už od devíti, ač pouští až v deset, protože jinak bychom pak dlouho čekali, třeba hodinu, že jo J. Ale co to říkám, nadchnul mě i zpustlý palác vedle, co nikdo nevěděl, jak se jmenuje, i zahrada, i pohled na terásku zapadlou do střechy. A co teprve shortbread! Na zahradě Anežského kláštera jsem vzdala touhu mít tašku z plakátu ze Skálovy výstavy, jó, to by člověk musel být šikovnější, šikovně se to ale dalo svést na to, že dávám přednost po šití tašek toužícím dětem, to já umím, být s postranními úmysly hodná. Při vycházce s kunsthistorikem mě nejdřív tak moc zaujala krásná sukně jedné slečny, že už jsem i v kontaktu s autorkou, a pak jsme vycouvali, když někteří účastníci začali šířit moc velké dusno. I tak si pamatuju, že nemáme dobrovolně přenechávat centrum cizincům. Město jinak.




neděle 17. září 2017

Bolavá

„Přestala jsem číst a momentálně pletu šály. Oranžovo-hnědou, hebkou růžovou, červeno-černou, temně zelenou a takovou žíhanou modrou…barvy si vybírám podle aktuální nálady… Až dokončím šály, možná zase začnu číst.“ Říká. V jednom rozhovoru. A pravdu má, nejde, mám pocit, zároveň číst knihy, chodit běhat, sledovat dění, starat se, něco tvořit, nebo jde jen po troškách, ve vlnách. Ve vlnách na šály. A že mi to zrovna teď vychází, číst a běhat, je spíš náhoda. „Ke dnu“ a potom znovu „Do tmy“, podruhé, málokdy čtu něco podruhé, teď snad, že jsem si potřebovala pojmenovat, v čem je lepší. Ve „Tmě“ úplně nevíte, čemu věřit, co je reálné, co fantazie, vypravěčka éterická víla a maniakální sběračka najednou. „Dno“ už pro mě trošku moc přesycené napětím, psaní dobré, ale ničím výjimečné, ale jak říkají hosté v tomhle rozhovoru o knize, pořád dobrý mainstream. To není odsudek, dobrého mainstreamu je prý pomálu, i když určuje úroveň kultury. Rozhovor doporučuju.