neděle 29. července 2018

Volání a válka

V době Varů je Sobotka, to mi nikdy festival nezažijeme, snad ani netoužíme, ale ozvěny, to jo. Tísňové volání, upoutávka je skoro ze samotného začátku a víc se moc nedá prozradit, snad jen, že z místnosti tísňové linky se za celý film nehnete, herci, co jsou v záběru, ti skoro nemluví, ale hlasy, zvuky v telefonu, ty jsou podstatné, zásadní věci se dějí mimo kameru, vlastně jako v životě, plus záběry jsou na jeho obličej, oči, ucho, ruce… A Studená válka, v něčem jsou si ty filmy podobné, v tom, že toho spoustu nevíme.„Válka“ je výběrem zásadních životních okamžiků, vyvozujete, co se stalo mezi nimi, vztah dvou hudebníků, jazzmana a zpěvačky nahlížený zdánlivě zvenku, ale přesto hodně intimní. A ta hudba k tomu, krásná lidová, zároveň dobře propagandisticky zneužitelná (Soubor písní a tanců vytanul mi na mysli), když pak upravená do jazzu, tak melancholicky líbivá, znovu vlastně zneužitá, ale jinak. Není prostor s hrdiny se sžít, jenomže jak se to děje všude jinde, nevadí mi, naopak, právě tohle zajímá, domýšlení, někdo by třeba řekl, že ne všechno sedí (to i u „Volání“), ale pak je taky otázka, co (všechno) chceme od filmu, že jo. Vizuálno třeba.











pondělí 16. července 2018

Jen neradit

Potkávala jsem dnes samé mladé ženy, co důrazně radily svým matkám. „Já na tebe volám, ty valíš dál, nevidíš, nevnímáš, musíš zpomalit, změnit to, používat víc oči, když hůř slyšíš,“ naléhala ta první na Budějovické. „Ty nesmíš utíkat, ale chodit rychlejc, protáhnout krok,“ vysvětlovala protichůdně druhá v autobuse do Krče. Jela jsem zalít k našim, totiž k mámě, táta zemřel na Velikonoce a já stejně říkám k našim a až teď začalo se mi o něm zdát. Divný, zmatený sny, v polospánku pak vím i nevím zároveň, jak je to doopravdy. Jedu zalít a zas padá na mě smutek, i když zemřel dobře, smí se to snad říct, že dobře, ve vysokém věku a rychle, spolu s tím smutkem vždycky i vděk. Taky za to, že do týhle fáze, fáze razení, fáze „zrychlit musíš, zpomalit musíš, víc koukat, pořádnějc dejchat“ jsme se nedostali. Kéž by nikdy a s nikým.

Ale dětem, nejen našim, radím v těchto dnech poslouchat Hajaju. Vendulka a Jirka ve Městě hraček. Kopecký. Nostalgie.