V době
Varů je Sobotka, to mi nikdy festival nezažijeme, snad ani netoužíme, ale
ozvěny, to jo. Tísňové volání, upoutávka
je skoro ze samotného začátku a víc se moc nedá prozradit, snad jen, že z místnosti
tísňové linky se za celý film nehnete, herci, co jsou v záběru, ti skoro nemluví,
ale hlasy, zvuky v telefonu, ty jsou podstatné, zásadní věci se dějí mimo
kameru, vlastně jako v životě, plus záběry jsou na jeho obličej, oči, ucho,
ruce… A Studená válka, v něčem jsou si ty filmy podobné, v tom, že toho spoustu
nevíme.„Válka“ je výběrem zásadních životních okamžiků, vyvozujete, co se stalo mezi nimi, vztah dvou hudebníků, jazzmana a zpěvačky
nahlížený zdánlivě zvenku, ale přesto hodně intimní. A ta hudba k tomu,
krásná lidová, zároveň dobře propagandisticky zneužitelná (Soubor písní a
tanců vytanul mi na mysli), když pak upravená do jazzu, tak melancholicky
líbivá, znovu vlastně zneužitá, ale jinak. Není prostor s hrdiny se
sžít, jenomže jak se to děje všude jinde, nevadí mi, naopak, právě tohle
zajímá, domýšlení, někdo by třeba řekl, že ne všechno sedí (to i u „Volání“),
ale pak je taky otázka, co (všechno) chceme od filmu, že jo. Vizuálno třeba.
neděle 29. července 2018
pondělí 16. července 2018
Jen neradit
Potkávala jsem dnes
samé mladé ženy, co důrazně radily svým matkám. „Já na tebe volám, ty valíš
dál, nevidíš, nevnímáš, musíš zpomalit, změnit to, používat víc oči, když hůř
slyšíš,“ naléhala ta první na Budějovické. „Ty nesmíš utíkat, ale chodit
rychlejc, protáhnout krok,“ vysvětlovala protichůdně druhá v autobuse do
Krče. Jela jsem zalít k našim, totiž k mámě, táta zemřel na Velikonoce
a já stejně říkám k našim a až teď začalo se mi o něm zdát. Divný, zmatený
sny, v polospánku pak vím i nevím zároveň, jak je to doopravdy. Jedu zalít
a zas padá na mě smutek, i když zemřel dobře, smí se to snad říct, že dobře, ve
vysokém věku a rychle, spolu s tím smutkem vždycky i vděk. Taky za to, že
do týhle fáze, fáze razení, fáze „zrychlit musíš, zpomalit musíš, víc koukat,
pořádnějc dejchat“ jsme se nedostali. Kéž by nikdy a s nikým.
Ale dětem, nejen našim,
radím v těchto dnech poslouchat Hajaju. Vendulka a Jirka ve Městě hraček. Kopecký.
Nostalgie.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)