Volání a válka

V době Varů je Sobotka, to mi nikdy festival nezažijeme, snad ani netoužíme, ale ozvěny, to jo. Tísňové volání, upoutávka je skoro ze samotného začátku a víc se moc nedá prozradit, snad jen, že z místnosti tísňové linky se za celý film nehnete, herci, co jsou v záběru, ti skoro nemluví, ale hlasy, zvuky v telefonu, ty jsou podstatné, zásadní věci se dějí mimo kameru, vlastně jako v životě, plus záběry jsou na jeho obličej, oči, ucho, ruce… A Studená válka, v něčem jsou si ty filmy podobné, v tom, že toho spoustu nevíme.„Válka“ je výběrem zásadních životních okamžiků, vyvozujete, co se stalo mezi nimi, vztah dvou hudebníků, jazzmana a zpěvačky nahlížený zdánlivě zvenku, ale přesto hodně intimní. A ta hudba k tomu, krásná lidová, zároveň dobře propagandisticky zneužitelná (Soubor písní a tanců vytanul mi na mysli), když pak upravená do jazzu, tak melancholicky líbivá, znovu vlastně zneužitá, ale jinak. Není prostor s hrdiny se sžít, jenomže jak se to děje všude jinde, nevadí mi, naopak, právě tohle zajímá, domýšlení, někdo by třeba řekl, že ne všechno sedí (to i u „Volání“), ale pak je taky otázka, co (všechno) chceme od filmu, že jo. Vizuálno třeba.