Anděl a dítě

Z Roztok do Únětic a zpět, Tichým údolím, šli jsme nějakých pět kiláků téměř jako celodeňák, protože cestou bylo hřiště a krásné vily, přelézací stromy přes potok a stráň, na kterou holčička vylétla, ale už se bála dolů, a spoustu přítulný psů a neuvěřitelný hospodský U Lasíků. Sehrál vtipný divadelní výstup a měl výborné koláče a malinovku, ale my s sebou jedno dítě, které toužilo po smažáku, tak jsme pokračovali dál, našli – ač už je po hře – jeden z posledních minorských pokladů v dutém stromě, ale v pivovaru načekali se na jídlo snad hodinu, ba co hůř, smažák nebyl. A cestou zpátky zmrzlina na zahrádce, lavička, za ní prapodivná deska. Ohlédla jsem se a uviděla je – anděla a dítě! Mám z nich radost. Vidíte je? Je tam taky nebeský žebřík, snad lano provazochodce, dost možná je to jeho dítě. Varianta do hněda připadá mi trošku reynkovská. A protože průnik čtenářů tady a na FB je přibližně dvoučlenný, kopíruju bez skrupulí sama sebe. Obrazy jen tak mimoděk.

Nepsat o maratonu!

Rozčilovat se netřeba, za krátko už projížděly úklidové vozy. Před nimi sběrný autobus, policisté, záchranka, organizátoři v autě i na kole. A ještě před nimi úplně poslední závodník. Poprvé jsem ho potkala na mostě. Bylo to takové zvláštní cupitání, kterým se ke mně přibližoval. Úpěnlivě jsem přemýšlela, jaký nasadit výraz, jak se usmát, aby mu bylo jasné, že obdivuju, že povzbuzuju, že se nevysmívám, že se nedivím. Asi to konec konců bylo jedno, nevypadal, že někoho potřebuje … v obličeji žádná křeč, žádný výraz bolesti. Cupital, před ním dlouho nikdo, za ním ona kolonka, dobrovolníci odstraňovali zátarasy, kelímky a houbičky mizely ze silnice.

Kdybych byla spisovatel, hned bych měla paralelu mezi maratonem a životem. Psala bych o trysku, šourání a vrávorání k cíli, který možná je a možná není, o občerstvovačkách a fanoušcích, křečích a krizích, o cupitání s těmi všemi v zádech (sanitkou, policisty, organizátory čehosi, sběrnými vozy a úklidovou četou). O pouštění se do nesmyslností, které tolikrát strašně moc naplňují.  

Asi za hodinu jsem ho viděla znovu na druhém břehu - nelekejte se, mluvím o Vltavě. Situace stejná, jen jsem měla pocit, že podivuhodná karavana kohosi dohání. Předposledního závodníka! A že nejsem spisovatel, nepsala jsem nic, na metafory života se vykašlala a jen se mi udělala radost, že jich bude víc a že to zvládnou. 

Odpolední

Zjednodušovat! Všechno, nebo skoro všechno. Jít si Prahou, mít pocit zahlcení, chuť si sednout, pít, snít, vědět, že pak ještě víc zahlcenost zahltí. …. A pak: Jít Jungmannovou ulicí, zajít do paláce, vyběhnout mramorové schody.  

Velbloudi Tomáše Kobolky tu stojí spořádaně v zástupu, aby zjistili, kdo z nich dokáže nejelegantněji proskočit uchem jehly. Vedle ptáci zrozeni z letadla. Vedle továrna, co podobá se varhanům, komíny a napjaté obecenstvo. … Jak jednoduché, radost uprostřed dne, výstava k nakouknutí.  (Palác Adria, Galerie kritiků, Krásnější svět). 

Jsem vděčná za mobily ve třídách

A taky za noteboky, tablety a jiná udělátka s internetovým připojením. Ne, nezbláznila jsem se, nepotřebuji jít za každou cenu proti proudu a nechystám se vynášet moderní technologie do nebeských výšin. Taky občas někoho okřiknu a docela se dokáži vžít do učitele s touhou vyhodit třicet přístroječků po jednom z okna, děsí mne příznaky závislosti. Přesto si budu (doufám dlouho ještě) trvat na větě z titulku. Ono když učíte angličtinu, hlavně starší studenty, diskutéry a většinou dost chytré lidi, stává se vám nezřídka, že v jedné hodině probíráte výhody a nebezpečí jaderných elektráren, v další eutanázii, ve třetí pohled cizinců na nás Čechy a nakonec, nejlépe těsně před obědem, nástrahy různých diet J. A já, jak nemám v hlavě všechno, ba jak tam toho mám pramálo, bývám neschopna reakce. To si tak připravíte otázku, jakéže přírodní katastrofy v Austrálii se často objevují ve zprávách a máte na mysli požáry buše, už jim tu odpověď čtete ze rtů, když někdo vykřikne „El Niño“ a někdo jiný „povodně“ a vy marně (jste-li já) hledáte nějaký hodně dobře uzamčený paměťový šuplíček, abyste vysekli přenádhernou, vyčerpávající a dobře zapamatovatelnou odpověď o tom, jak to spolu souvisí, že je to tedy spíše La Niña atd. atp. A oni vidí vaše tápání a už hledají online. Často je to složitější (jako ve zmíněném případě) a já musím slíbit, navíc nezapomenout!, že to do příště nějak smysluplně shrnu, často nás však technika zachrání. Stejně je to mnohdy se slovíčky, příklady, v jakých kontextech a jak se dá co použít, s odstíny významů.

A tak, ač platí věty z úvodu, doufám, že nějaký totální zákaz moderních vynálezů ve výuce nás nečeká, že se s jejich výhodami naučíme pracovat, aby nám k něčemu byly, ale zároveň nás nezahltily. Přiznávám taky, že jsem se usmívala, když nedávno kolega vyprávěl, jak si z nejmladších studentů vystřelil a s vážnou tváří jim tvrdil, že podle školního řádu mají přístroje nejen vypnout, ale také z nich vyndat baterky J. A oni se začali chudinky s mobily mořit a vůbec nevěděli, jak na to! Poker face mu nevydržel dlouho!