Stát se dárkem!

Dávat jako dárky zážitky, to je dobrý nápad, souhlasím. Ale dát jako dárek zážitek se mnou? To už dobře dopadnout nemusím, souhlasili by mnozí. Leč stalo se. Nebo spíš stane se. A ještě lépe: Stala jsem se – narozeninovým dárkem pro sedmdesátiletého herce! J Prosím vás, nepředstavujte si hned nic nemravného, nebudu za poněkud přestárlou múzu. Ostatně celé to vymyslela a domluvila jeho žena.

            Říkám si, jestli to nezakřiknu, jestli nemám počkat s vyzrazením, až bude dárkový poukaz hotov, ale tak mě to dneska pobavilo, že nevydržím. Paní produkční mi v pátek psala, že by chtěla dát manželovi k narozeninám „hodiny“ anglické konverzace, spíš takové povídání u kávy, aby se trošku rozmluvil, když je celý život samoukem z knížek. A jestli prý bych o někom nevěděla. Den jsem přemýšlela, jestli vím ještě o někom jiném než o sobě, jestli to časově zvládnu a jestli je hodně drzé napsat, že bych tuhle „práci“ chtěla pro sebe. Druhý jsem si odpověděla „ne“, „ano“, „ne“ a dneska jsme se domluvily. A ona tvoří – poukázku na hodiny s mojí fotkou a žákovskou knížku. Narozeniny oslaví ve stejný den jako moje maminka. Směju se, bavím příhodou ostatní, těším se, zvědavá jsem. A ne, není to nikdo přeslavný, zajímavý člověk ale rozhodně.

            Snad si budeme mít o čem povídat. Ono normálně hodiny zadané jako „Já bych chtěl hlavně mluvit, to se ani nebudete muset moc připravovat“ patří často k nejtěžším. Témata dojdou, vyprávění zážitků z víkendu omrzí, hudební nadšenci zjistí, že vyjmenováváním oblíbených kapel se úplně konverzovat nenaučí. A pak? Babo raď, inspirace přijď, zajímavé články k diskusím choďte mi pod ruku! Malinko tedy i strach a malinko svírání palců, aby se to povedlo.

            A vzpomínku na anglickou snídani na kuráž J: 

(Ne) poetické překládání

Nebyla to pevnina, která mě v Řecku přivítala, žádná „země na obzoru“, jen to jediné řecké slunce, v ten večer před přistáním. Žhnulo, bez mraků, už nehořící, jen doutnající uhle padající do schránky pod mořem. Ráno jej mořské větry opět rozfoukaly, rozžehly, aby spálilo další den…

Krásný text, ne? Takhle básnicky zpracoval dojmy z cesty jeden student… Krásný text, do chvíle, než zjistíte, že je ho třeba rychle, myslím tím neskutečně rychle přeložit do angličtiny. Cesta  se totiž uskutečnila v rámci grantového programu, ten je třeba zakončit monumentálně výstavou v muzeu a jeho hlavní organizátorka všehoschopně neschopná. Takové praktické věci jdou mimo ni, že si jedna kolegyně ruší dovolenou, aby se  všechno stihlo, nevnímá, neřeší, škoda slov…

A na koho asi tak zrovna tenhle text padl? Aha? Shodou náhodou, dodávám na vysvětlenou, nebyla to ničí víra v mé básnické schopnosti. Které nemám. Mám prý napsat „Sluníčko svítilo a bylo to velmi romantické,“ radili mi kolegové v hospodě. Jim se to smálo! A mě nejvíc mě mrzelo, že kdyby býval dotyčný student k sehnání, anglicky by byl sám schopen napsat skvostný text.  

Pán pracující ve skladu piva, viděl jsem ho jen jednou, mi potřásl rukou, rychle si ulízl vlasy do strany, účes se nepřestal bouřit, ale to je jedno, zažít to znovu – šel bych světa kraj.

(Takže jsem nakonec překládala i Nezvala L, Hlavně si neklást malé cíle, že.)


A ilustrační foto neřecké, ale ještě jedno naše anglické. Poezie stejná, myslím. 

Dárky z cest?

Klobouček jsem nikomu nedovezla :(.  Když jsme byly malé, kladla nám maminka na srdce, abychom na školách v přírodě a jiných „výpravách za dobrodružstvím“ nekupovaly dárky, rozhodně tedy ne žádné blbinky. V matné paměti mi zůstává, že jsme občas snad i něco dovezly, ale v podstatě jsme tenhle výchovný příkaz jako jeden z mála dodržovaly. A tak nějak si i odnesly do života. Jiný kraj, pardon, jiná rodina… Vyprávěla mi nedávno Lucka, jak je ráda, že jí synek z každého výletu něco doveze, byť by to byla totální kravina.

            Nemyslím si dneska, že by jeden přístup byl lepší než druhý. Dárky si moc nevozíme, troufnu si ale tvrdit, že to o vztazích mezi námi nic neříká. Sledovala jsem teď svoje kamarádky v Anglii, jak po dárkách pátraly, shromažďovaly, v koncích byly, v koncích úplných už šílely (to když pro dvojčecí dvojici oboupohlavního složení pořád se do cesty stavěly jen věci vhodné pro chlapečka - včetně zástěrky na vaření s obrázky dvoupatrových autobusů). Ne, nejsou to bytosti okouzlené materiálními statky, právě naopak, ženy citlivé a chytré, zkrátka mají jen přivážení dárků pod kůží. A já v jejich očích dost možná necitlivá či sobecká či kdovíjaká ještě.

            Myslím, že to nezmění. Navíc, dobře vím, že vždycky můžu všechno vyřešit jídlem J. A to tedy jo, to – přiznávám – děláme. Jenomže globalizující se svět nám to vůbec neusnadňuje. Kde jsou ty časy, když jsme ze Švýcarska vozili (ano, všichni) čokoládu a odjinud pomerančové marmelády! A když se k tomu přičtou ještě různé zrádné překážky, jako třeba že jogurty bizarních příchutí v baťohu letadlem opravdu nedovezete, záchrana může se lehko proměnit v problém. Naše „tradice“ mi ale připadá docela osvobozující. Vidíš něco, co asi udělá radost, koupíš, nevidíš, vrátíš se sám. A já viděla, na poslední chvíli, malé čokolády sestavené do obrázku britské vlajky (ano, dobře chápu, právě tohle by pro mnohé blbost byla J) a přivezla je dětem, které momentálně propadly objevování vlajek různých států.

Sentimentální struna ve mně: ono taky jestli to nebyla poslední příležitost koupit si britskou vlajku v současné podobě. UNITED or UNTIED zní heslo skotského referenda. Ach jo, jak já bych si přála to první. To už se ale dárků opravdu vůbec netýká. 

V bytě, z knihy, na nádraží ... o překládání

Pro letní cesty vlakem ze Žižkova 

Přemítám a mnohé zamítám, přerovnávám a vyhazuji, srovnávám a přemisťuji. Nacházím poklady. Tolik věcí jako za poslední dva tři dny, nikdy dřív jsem z bytu neodnesla. Jestli doopravdy platí, že stav bytu a duše spolu souvisí a vzájemně se zrcadlí, pak …zase ale, abych to nezakřikla, hotovo není. A není ani vedrům konec, což z tohohle pohledu asi třikrát sláva a dvakrát hurá, protože já v nich dokážu pobývat tak akorát v metru, doma za okny západním směrem a po deváté večerní i venku, lákadla nejsou, nezbývá než uklízet J. Pravda, ve studené chalupě, to by se psalo, ale tam zase bez internetu překládá se špatně a já ten překlad aktuální asi s láskou a vděčnosti věnuji tvůrcům Wikpedie a jí podobných stránek, neb bez nich nehnula bych se z místa.  

Jen mi jde trochu na nervy, jak je spousta dalších činností spojených zase s počítačem, třeba koukání na filmy, o kterých se v překládané knížce píše a které prostě vidět je občas nutné. I když … jestli by někdy lépe nebylo nevidět. To si tak přemýšlíte, jak lépe přeložit výraz „cow’s pat” než jako „kravské lejno“ (jedna z postav do něj zrovna šlápla a určitě, určitě se tomu říká nějak normálněji, ba i jemněji) a když už vás konečně napadne ten běžný výraz „kravinec“, který by vám asi každý hned poradil, jen se nestydět zeptat, pustíte si konečně film, abyste z hrůzou sledovali, jak si postava vesele kráčí mezi ovcemi. Ááááá, proč se jen nedá šlápnout do ovčince.

A tak z občasného zoufalství a za neobčasného vedra může si člověk zajet třeba na Žižkov, kde na nákladovém nádraží je k vidění až do září výstava o různých podobách městské krajiny. Velkoformátové fotografie různých míst na světě, popisky, přednášky, „alegorické vozy“. Oživování zničených, zpustlých míst. Více tady.

Odvážejí hlavy, sedí se jim pěkně, měkce

Knížka proti nudě!

Díru do světa literatury s tím pravda neudělám, ale radost mám, to zase jo! Dneska v balíčku Knížka proti nudě, co jsem ji loni v létě překládala. Hry, hrátky, hříčky pro mrňata a větší děti pro chvíle, kdy po ruce nemáte nic speciálního a jim už s vámi dochází trpělivost (o vás bohužel nikdo nemluví J) – ve frontě, v čekárně, v obchodě, v autě … . Ne že byste nějakou tu aktivitu nevymysleli sami, někdy se ale hodí, že už je vymyslel někdo za vás. Všechny nejsou prudce originální, ale některé, které jsem neprofesionálně prozradila ještě před vydáním, se docela „chytly“. Ttřeba tahle:

Jsou tam ale i přemýšlecí, běhají, jazykové, tvůrčí, bláznivé i téměř intelektuální. Jo a „blinkací sáčky“, co jsem se nad nimi tak napřemýšlela, tak ty nakonec zůstaly:

Na druhou stranu z původní američtiny musely některé zábavičky zmizet. Třeba takové rozmazávání kečupu (jsem se rozhodla českým dětem důvěřovat, že v případě potřeby budou dostatečně invenční samy), nebo skoro celá kapitolka hrátek v ordinaci (by se pediatři divili, až by jim tam naklusala kreativní matka s knihou v ruce a jala by se organizovat legraci) – jen několik jsem jich přesunula do čekárny.

Občas koukám do textu a nestačím se divit: „Jé, hele, to je fakt dobrý, to jsem vymyslela já?“. Tak kouknu do originálu a ono jo! (Nebo taky ne, to on pan redaktor, ale to tady rozhodně prozrazovat nebudu!).

Bavila mě tahle knížečka dost, škoda, že se člověk takovými překlady nemůže živit. Dneska jsem mimochodem zjistila, jak královsky jsem placena za překládání textů pro některé bruselské projekty (kdo ví, jak dlouho to ale potrvá), které mě baví ze vší mé práce asi nejméně. Lekce, že nemá být člověk nevděčný. 

Můj život s Poirotem

začíná! Ne, ač jsem jeho kouzlu propadla, pana detektiva bych fakt doma mít nechtěla. To by byla domácnost! On, který nesnese k snídani dvě nestejně velká vajíčka, a já, co jsem ráda, že vajíčko v lednici vůbec najdu. Přesto nás jisté spolužití čeká. Uvidíme po půl roce, buď budu „propadlá“ tisíckrát víc, nebo ho budu absolutně nenávidět. Dostala jsem totiž – naprosto nečekaně – k překladu knížku vzpomínek Davida Sucheta (nejznámějšího z Poirotů J) na natáčení seriálu. Fakticky by mě nikdy nenapadlo, že budu jednotlivé epizody s Herculem zkrátka MUSET sledovat povinně z pracovních důvodů!

Zatím jsem opravdu daleko nepokročila. Zjistila jsem si (pro překlad opravdu naprosto zásadní) správnou výslovnost hercova jména – překvapivě „súšej“. (Ehm.. zjistila … zkrátka když mě znalí opravili, zastyděla jsem se a zapátrala.) Důvodem je neanglický původ, jeho předky jsou litevští židovští uprchlíci do Jižní Afriky, odkud jeho otec emigroval do Británie a jako lékař zde mimo jiné spolupracoval s Flemingem. Konec vzdělávacího okénka.

„Nahrubo“ překládá se text moc pěkně, uvidíme, jak budu plakat, až půjde do tuhého. Spousta dohledávání, ale můžeme vůbec v dnešní době plakat? My, překladatelé s Internetem. Vůbec mi hlava nebere, jak to v předinternetových dobách překladatelé dělali. I když, ani moderní technologie všechno nezachrání, zejména když si myslíte, že víte, a nevíte, že máte hledat. Vyprávěla kamarádka-redaktorka, jak jistá překladatelka udělala z ženy zabývající se (počeštěně) hedgeovými fondy „manažerku výsadby živých plotů“! J. … Inu, jsem zvědavá na sebe. 

Myšlení rychlejší řeči a René Marie

Přišel za mnou tuhle náš pan zástupce s větou:  „Ty jsi suplovala a oni postoupili!“ Vytřeštila jsem na něj oči. Ve skutečnosti chtěl říct: „Ty jsi včera suplovala za Hanku, která byla se studenty na volejbalovém turnaji, odkud postoupili dál, tudíž půjde i další čtvrtek. Mohla bys příští týden zase suplovat?“ (Ptal se, protože to znamená přijít o dvě hodiny dřív – takhle my se máme, klidně bych mohla říct, že ne). Ach tak! A já jsem se rychle snažila přijít na to, kam tak mohli z té mé jedné odsuplované hodiny asi tak postoupit … Do vyššího ročníku? Pedagogický majstrštyk, kdo umí, ten umí, že? J. O hodinu později volal kolegyni manžel: „Prosím tě, jsem v Mělníku a mají tady toho „kombíka“, já ho koupim, jo?“ A teď zase ona nestačila zírat, že budou mít třetí auto. Až po chvíli se ukázalo, že jde o kombinovanou koupelnovou baterii. Někdy zkrátka řeč myšlení nestíhá.

A mně se dneska ráno nějak pozastavil či zasnil mozek. V rádiu výborná hudba a on se – naštěstí – probral tak minutu před koncem pořadu, kdy ho napadlo, že by nebylo špatné zavnímat, kdo že to tak zpívá. René Marie! Ehm… ona je dlouho známá (byť začala kariéru prý nějakých dvaačtyřiceti… ale ročník 1955, takže…) to jen já ji neznám. Tedy teď už ano. Trochu. A jsem nadšená. Nedokázala jsem se rozhodnout, co sem dát, tedy tři J. Druhá skladba je propojením Ravelova Bolera a Cohenovy Suzanne. S výbornými muzikanty!

Finsky

Zastesklo se mi po severu. Strašně. To asi tou nezimou, loni chybělo mnohým sluníčko, mně letos sníh! ... Nu což, řekla jsem si, stesk zaženu studiem. Opráším chabé základy finštiny, odhrnu prach ze zbytků, navrším, posunu. A kde začne moderní člověk s výukou jazyků jinde než na Internetu, že? První lekce – názvy zeleniny: Paprika řekne se finsky paprika, okurka kurkku, cibule je sipuli, hlávkový salát lehtisalaatti. Záchvat smíchu. Tak jestli to takhle bude i pokračovat, do týdne mluvím plynule a odjíždím se naturalizovat! … A jestli ne, alespoň si zazpívám. Levan Polka – prý zazní zítra na naší akademii. Těším se! 

Sobotní lidovky

Mám ráda sobotní Lidové noviny a přílohu Orientace. Snad právě pro tu sobotnost, i když je pak celý týden tahám po taškách a podvědomě vím, že nikdy nedočtu. Ostatně o svém neustálém zápasu s tiskem jsem už psala. Přiznávám, že do sobotních i pátečních novin v obchodě nakoukávám a „velmi zodpovědně“ zvažuji, jestli koupit. Včera jsem nepřemýšlela, bylo dost jasné, že je toho v nich spousta.

Nádherný rozhovor s jazykovědcem Dušanem Šlosarem. O tom, že zatímco dřív se bojovalo mečem, dnes se tak děje slovem. O jazykových tricích, obecných výrazech, které když se použijí pro hrůzné činy, ztrácí činy na hrůznosti („odklonění peněz“ místo okradení a podvedení, „řešení otázky“ místo vyvraždění). O tom, výroky a nadávky vypovídají o mluvčím, ne to tom, komu jsou určeny. Dušan Šlosar tvrdí, že současný boj o moc prostřednictvím jazyka má počátky v rozvoji žurnalismu a příklady ze současnosti srovnává s jazykem nacistů, Goebbelse vidí jako zakladatele politického jazyka.

V období humanismu, když spolu diskutovali humanisté a katolíci, se takovéto fígle tolik nevyužívaly. Možná i proto, že to byla doba, kdy se o moc soupeřilo nejen slovem, nýbrž také zbraněmi. Takže kdyby někdo použil přespříliš jazykových lstí a vytáček, sáhl by jeho soupeř po kordu a bylo by to vyřízené.

Pro rozvíjení imunity proti politické jazykové manipulaci doporučuje číst jazykově náročnější beletrii s jazykovými hříčkami a kudrlinkami. „Poslouchejte pozorně, co a jak kdo říká,“ končí rozhovor. Musím si od něj přečíst nějakou knihu.

Kromě tohohle další dobré texty: o Suzanne Renaud, manželce Bohuslava Reynka (jako předzvěst monografie o ní, má padesáté výročí úmrtí ), Klusákům výborný (hodně kritický) rozbor nejnovějších textů Michala Horáčka (konečně jsem si pořádně uvědomila, proč a co mi na nich tak vadí), článek o latině na školách … a to jsem jich spoustu ještě nečetla. Asi si zítra vezmu dovolenou! 

Ta velština!

To jsem takhle předevčírem strašně nutně potřebovala ukázat studentům, jak vypadá velština (i welština, což je naštěstí stejný jazyk). Každý jistě uzná, že bez takové informace nemohou žít. Ona je totiž na pohled strašně vtipná (smích vás přejde, chcete-li se jediné slovo naučit vyslovit), ničemu nepodobná a člověku se zdá, že na nápisech nějaký vandal značný počet písmenek vymazal a většinu dalších přepsal na Y. Ve Walesu si ji užijete dosyta, protože všechny nápisy tu musí být vyvedeny dvojjazyčně. Takže ještě poslední snímek do prezentace, ať vidí, že by ani zbla nerozuměli, rychle, rychle, potřebuji nějaký velšský nápis, strejda Google, nic k tomu nečtu, tady to máte:

 

Dneska vezmu do ruky učebnici, podle které jsem ještě neučila, listuju a hele – článek o velštině, dokonce s úkoly, neuvěřitelné, jak se hodí. (Ano, existují prý učitelé, co vědí, co budou učit za půl roku. Někteří alespoň, co příští týden. Pak jsou tací, kteří netuší, s čím přesně přijdou příští hodinu, věří v pedagogickou múzu a občas se jim podaří skutečný majstrštyk, který nezasvěcení mohou vyhodnotit jako neuvěřitelně propracovanou návaznost výuky.) Koukám lépe a „hele“ č. 2 – u článku „můj“ obrázek z předevčíra. Múza se zbláznila, to už se mi nestane! Začtu se. Rozesměju se. Ne všichni Velšané umí velšsky. Úředníci v jakémsi městečku potřebovali inkriminovaný anglický text ve velštině a oslovili překladatele. Mailem se jim vrátila automatická odpověď, že překladatel není v　kanceláři, ale ať texty posílají. Oni se však domnívali, že přišel přeložený zákaz a ceduli s textem zprávy nechali vyrobit! Rychle ji pak sice stáhli, redaktoři obrozeneckého časopisu však už měli snímky. Obrázek se rozšířil po Internetu, kde  si ho stahují učitelé, kteří hodlají odborně poučit své studenty. (Já se však raduji, zítra je pobavím podruhé. Ta návaznost! Jsem si ale dost jistá, že v tomhle případě jsem je na na jejich cestě za vzděláním nijak nezarazila. )