(Ne) poetické překládání

Nebyla to pevnina, která mě v Řecku přivítala, žádná „země na obzoru“, jen to jediné řecké slunce, v ten večer před přistáním. Žhnulo, bez mraků, už nehořící, jen doutnající uhle padající do schránky pod mořem. Ráno jej mořské větry opět rozfoukaly, rozžehly, aby spálilo další den…

Krásný text, ne? Takhle básnicky zpracoval dojmy z cesty jeden student… Krásný text, do chvíle, než zjistíte, že je ho třeba rychle, myslím tím neskutečně rychle přeložit do angličtiny. Cesta  se totiž uskutečnila v rámci grantového programu, ten je třeba zakončit monumentálně výstavou v muzeu a jeho hlavní organizátorka všehoschopně neschopná. Takové praktické věci jdou mimo ni, že si jedna kolegyně ruší dovolenou, aby se  všechno stihlo, nevnímá, neřeší, škoda slov…

A na koho asi tak zrovna tenhle text padl? Aha? Shodou náhodou, dodávám na vysvětlenou, nebyla to ničí víra v mé básnické schopnosti. Které nemám. Mám prý napsat „Sluníčko svítilo a bylo to velmi romantické,“ radili mi kolegové v hospodě. Jim se to smálo! A mě nejvíc mě mrzelo, že kdyby býval dotyčný student k sehnání, anglicky by byl sám schopen napsat skvostný text.  

Pán pracující ve skladu piva, viděl jsem ho jen jednou, mi potřásl rukou, rychle si ulízl vlasy do strany, účes se nepřestal bouřit, ale to je jedno, zažít to znovu – šel bych světa kraj.

(Takže jsem nakonec překládala i Nezvala L, Hlavně si neklást malé cíle, že.)


A ilustrační foto neřecké, ale ještě jedno naše anglické. Poezie stejná, myslím.