Šel
tuhle školní chodbou z ředitelny neznámý pán, sympatický, s culíkem.
Kdo to byl, netuším, snad rodič, snad se přišel ptát na místo, snad jen
ujistit, že nám nezatýká střechou (případně neteče do bot kudykoli jinudy). Šel,
a že měl semišové boty s podrážkou velekluzkou, jak vybíral
zatáčku v prvním patře ke schodům, přišel nečekaný skluz a on chytal ne
stébla, ale stěny. Prý to ustál, to doslova, já znám tuhle část jeho cesty jen z vyprávění,
já byla až u pokračování. Protože pod schody čekala další zrádná zatáčka do
chodby a pak bylo ještě třeba vybrat oblouček kolem hloučku slečen. Co byste
neřekli, přišel skluz č. 2…stěna daleko a studentek se nešlo chytit, tedy ono
by i šlo, ale co potom, co ty důsledky. Vidina soudní žaloby mu zřejmě prolétla hlavou a pán skončil po lehce akrobatickém kousku na kolenou. Holky se začaly smát. Jen trošku, ale smát. A on? On taky! Elegantně se zvedl,
podíval se na ně, zakroutil hlavou a pobaveně prohlásil: „Teda vy tu ale máte
napastováno!“ Jak mohou být školní chodby ve skutečnosti napastované či
ne, to si jistě dokážete představit sami. „Jste v pořádku?“ volaly za ním slečny
a on, že je. Pobavilo nás to všechny.
Jasně,
nesmát se cizímu neštěstí… Ale když tohle bylo takové decentní a „trpitel“ ho
vzal s humorem, tak jsem si to povolila. A usmívám se ještě teď, když si
na to vzpomenu. Pro ten nadhled a schopnost smát se sám sobě. A taky proto, že
na můj vkus je ve škole takový přebytek ješitnosti a „jáství“, že bych ho
kydala okny ven. Chybí mi tu dvě „pé“, chybí mi pokora a pochybnosti. Ale možná se
špatně dívám, špatně vnímám, možná je ostatní prožívají, jen nedávají najevo.
Nebo je to tak, že moc ješitná jsem já sama a jak se to stává, vlastnost, kterou
nemáme rádi sami u sebe, nás potom štve u okolí.
Štěstí tedy, že občas někdo
pokorně klekne na kolena před zrádnou školní
chodbou! J
Žádné komentáře:
Okomentovat