„Nějak si to nastavit“ je určitě floskule z nejfloskulovatějších
J,
ale že půjde přímo o ni, nevím, jak ji nahradit.
Situace č.1: Dvojčata kamarádky Ivany jsou letos ve
školce „roztříděna“. Tímhle vlastním slovem popisují děti fakt, že paní
učitelky je daleko lépe zvládají každé zvlášť, robátka to často tvrdohlavá,
navíc když hlavně chlapeček organizovanou činnost zrovna nemiluje. Ze strany
školy to nebylo unáhlené rozhodnutí, rozdělení dětí do různých tříd probíraly
kromě maminky i s psycholožkou. Ivana své potomky dobře zná a v podstatě
neměla nic proti, ač za místo ve třídě, kam si s dětmi chodí hrát i rodilý
mluvčí, platila ještě v době, kdy dětem nebyly tři, a odkud teď „vyhodily“
zrovna Alexe, i když zrovna on si na rozdíl od Sofinky sám anglicky zpívá s rodinnými
kamarády – cizinci pak doma „komunikuje“. Skousla, nenamítala. Jenomže jak
dvojčata rostou, je s nimi tak nějak přirozeně snazší pořízení a maminka,
co taky jiného by mohla. Je chválí. A děti se diví – „Proč tedy nemůžeme být
zase spolu, když nezlobíme?“ (Pravda, neplatí to pořád, nejhodnější na místě
potichu sedící děti to zkrátka nikdy nebudou). A to je vysvětlit těžké. Když
tohle nadhodila Ivana před paní učitelkou, bez nějakého tlaku na jejich opětovné
„setřídění“ J,
dostalo se jí téměř pokárání se zdviženým prstem: „Ale pozor, takhle jim to
nenastavujte, to jim doma nastavte jinak!“ Ale jak? Vysvětlovat školkáčkům
nutnost dvojčecí separace? Kde hledat výhody rozdělení spřízněných dušiček? To už paní učitelka neposkytla.
Situace č. 2: Procházela jsem tuhle kromě našeho
papírnictví tady na kopci, když z něho právě vyšla maminka s brečícím
klukem. On, odhadem šestiletý, možná o trochu víc, měl na čele nalepené žluté
kolečko. „Ty máš pocit, že se ti smáli,“ snažila se ho uklidnit maminka. „Oni
se ale nesmáli tobě, ale té nálepce…že takovou mají mimozemšťané.“ Pochopila
jsem, že „oni“ byli asi prodavačka a jiní zákazníci a že to snad opravdu
mysleli mile, že měli důvod usmát se. Jenže kluk natahoval dál a pak šel
samolepku smutně, naštvaně, zklamaně hodit do koše. Kdo ví, odkud ji vzal,
jakou z ní asi měl radost… Blbost, já vím, za chvíli už nevěděl. To jen já
jsem přemýšlela o tom, jak chceme po dětech těžké věci, takové, se kterými mají
problém dospělí. Pochopit, že se nesmějí/nepohrdají/nekritizují celého člověka,
ale jen konkrétní názor/čin/rozhodnutí. A i pak jde to jen na chvíli, jen
trošku, rozhodně jen po kousíčkách. To jen v „psychologických radících“ knížkách se to dá vyřešit ráz na ráz. Přenastavit si to.
Jak já o tom tolik vím, i ze třídy mimo jiné. Jak já ještě
pořád, ač už ne tak moc jako někdy dřív, jako dávno, mám kolikrát pocit, že s nimi
musím bojovat. Že veškeré reakce jsou reakce na mě. Ale to přenastavování, mám pocit, nejde udělat jedním trhem,
spíš pomalu jako na otáčeném kolečku, zoubek po zoubku. Navíc musí být
promazané J.
Žádné komentáře:
Okomentovat