Snad že mám své zkušenosti s imaginárními
kamarády, snad proto se mi ta knížka tak líbila. Ohlas od žádného dítěte –
školního, domácího, cizího, blízkého – na ni zatím nemám, sama bych si ji
klidně dala znovu. Jonatánovi jednoho dne konečně dojde, že ač má svoje patro
na palandě i pravidelný přísun stravy, jako dvojče si ho Florentýna jen
vysnila, a hrozně ho to sebere. Nechá se od Flo odstřihnout, dochází do společnosti Anonymních imaginárů, zjistí, že vymyšlený pomocník může mít podobu staré ponožky
i nepatrného chmýříčka, vyplní dotazník přeřazovací komise a nechá se přidělit
k jiným dětem, pomáhá, co může, se školou, s holkami, se
zviditelňováním. Vtip a jemnost. Inspirace. Ke hře třeba. Pro co ještě
neexistují slova?
Neexistuje slovo pro to, když po dlouhé zimě poprvé vkročíte bosýma
nohama na trávník. Nebo pro to, když jdete od kadeřníka a vypadáte hůř než předtím.
Neexistuje žádné slovo pro ten starý trik, když si z někoho vystřelíte
tak, že mu zezadu poklepete na opačné rameno.
