Zpověď Jonatána Papírníka

Snad že mám své zkušenosti s imaginárními kamarády, snad proto se mi ta knížka tak líbila. Ohlas od žádného dítěte – školního, domácího, cizího, blízkého – na ni zatím nemám, sama bych si ji klidně dala znovu. Jonatánovi jednoho dne konečně dojde, že ač má svoje patro na palandě i pravidelný přísun stravy, jako dvojče si ho Florentýna jen vysnila, a hrozně ho to sebere. Nechá se od Flo odstřihnout, dochází do společnosti Anonymních imaginárů, zjistí, že vymyšlený pomocník může mít podobu staré ponožky i nepatrného chmýříčka, vyplní dotazník přeřazovací komise a nechá se přidělit k jiným dětem, pomáhá, co může, se školou, s holkami, se zviditelňováním. Vtip a jemnost. Inspirace. Ke hře třeba. Pro co ještě neexistují slova?

Neexistuje slovo pro to, když po dlouhé zimě poprvé vkročíte bosýma nohama na trávník. Nebo pro to, když jdete od kadeřníka a vypadáte hůř než předtím. Neexistuje žádné slovo pro ten starý trik, když si z někoho vystřelíte tak, že mu zezadu poklepete na opačné rameno.