Jsou
schopni říct, že podstatná jména pádujeme, že o „hromadných“ mluvíme, když je
jich ve větě moc, že švihák je něco jako kovboj – švihá lasem. Upřímně se diví,
že do knihovny by měli chodit i v zimě, a já se dovnitř usmívám, do
knihovny přece hlavně v zimě, co vy víte, jakou životní dovednost vám tady
vštěpuju, počkejte, až se jednou budete chtít zahřát ve svých i cizích městech.
Ve skutečnosti naštvaná jsem ne na ně, ale na podivný systém nesystém,
hrůzostrašnou nepromyšlenost toho, jak češtinu učit, z angličtiny zvyklá,
že všechno, i to hodně těžké, i to na první pohled nesmyslné, je třeba nějak
vztáhnout k životu. Zvyklá, že učení musí bavit, ne ve smyslu smát se
(jsem alergická na tuhle interpretaci), ale ve smyslu zajímat, zaujmout, ve
smyslu něco řešit, vědět, proč to dělám (ne, „rozvíjíš si mozek“, „trénuješ si
paměť“, „patří to ke všeobecné vzdělanosti“ nestačí, stačit nemůže). Jde mi to
ztuha, dlouho trvá, než pochopím, že když máme vyskloňovat „kóma“, musíme se
nejdřív bavit o Schumacherovi. O tom, jak těžké musí být rozhodnout. (Důležitější
než „kóma“ je samozřejmě „datum“, ale tam jsme na nic tak silného nepřišli J).
Žádné komentáře:
Okomentovat