čtvrtek 31. října 2013

Poznáme se podle tašky od Rosy :)


Tahle taška už tu jednou byla. Tak teď aktualizace, aby bylo jasné, jak se má u mě krásně, jak ji rozmazluji, na kávičku s sebou beru.… třeba když jdeme s Martinou z Barrandova do cukrárny. (Pravda je, že jsme byly (zatím) jednou a ta fotka je navíc z úplně jiného dne, ale to nemusí všichni vědět, že).

Když si člověk-já píše blog, může sám sebe tisíckrát přesvědčovat, že to dělá jen a jen pro sebe, ta tajemná naskakující čísílka mu stejně vrtají v hlavě. On to někde čte? Co ho k tomu vede a proč a jestli se vrací a co si asi myslí… Ne, ne, nečte to nikdo, to jen internetoví skřítci pro potěšení své a pisatelů trousí po blozích čísílka a po nocích vymýšlejí vtipné komentáře, aby tu udělali radost, tu přivedli k zamyšlení, tu si prostě v hlavách ješitů zavrtali. Takže klídek, nečte to nikdo, piš si, co chceš. … A pak najednou podepíše se jedna neviditelná virtuální skřítka jménem Martina a co mě prý zavedlo na Barrandov a já, že tu bydlím… A ona taky! Dost možná se nevirtuálně potkáváme u nás v Albertu či jinde, pojďme se tedy potkat úplně, úplně doopravdy, navrhuje. Souhlasím bez váhání. Ale jak se poznáme? Prý ať si vezmu tašku od Rosy a bude jasno. Taky že jo! Ještě před tím, cestou do zmíněné cukrárny, zavrtá mi trošku hlavou něco trošku jiného, totiž jestli si budeme mít co říct. Přeci jen, vždyť se vůbec neznáme. Zbytečné obavy, ukázalo se, a bylo to moc příjemné, uplynul od té doby už víc jak měsíc a pořád ráda vzpomínám. Co jsme si povídaly? … Tak.. ehm… hodně času jsme strávily probíráním různých blogů J (ale kromě toho jsme se bavily i úplně normálně… chvilkama). Pro mě navíc byly nové, překvapivé a úsměvné momenty, kdy jsme začala něco vyprávět a Martina reagovala, že to ví, že o tom jsem přeci psala. (A bavila se se mnou i potom, jsem velmi bystře nahlas zauvažovala, jestli Beroun leží na Labi J). Svoji první nevirtuální čtenářku, co tajně po nocích přidává číslíčka a snad už je taky zpátky z lázní, moc zdravím. A nejen ji!

úterý 29. října 2013

Třeštíková v kavárně

A nejen ona. I já :). Nemyslela jsem si dlouho, že budu mít jednu oblíbenou kavárnu, nejoblíbenější ze všech. A hle, je to tady. Periferie café jmenuje se, je v Braníku a je skvělá. Pěkný prostor, velká nabídka. Ač názvem kavárna, vaří se tu i vydatnější jídla. Taky tu mají nejlepší cheesecake, co jsem kdy ochutnala, a to je už ode mne co říct, když prohlásím „nejlepší“, protože mně chutná (téměř) všude (téměř) všechno. Sympatická obsluha. Hernička pro děti, vláčkodráha s tunelem a skříň plná hraček a knih. Spousta čtení – Respekty, Belmonda, LN či HN, sešitové přílohy novin. Výstavy obrazů, fotek, komiksů. Kávoví experti možná asi by našli lepší příklady, ale to já nejsem a aktuálně nic lepšího nehledám. Kdybych někdy chodila do kavárny psát, chodila bych sem. Fotky převzaty z webu kavárny - www.periferiecafe.cz :

 
 
 
Ale hlavně – ty programy! Koncerty, čtení… A teď každoúterní promítání dokumentárních filmů a po něm beseda s tvůrci. Příští týden první, večer od osmi, Helena Třeštíková „Život s Kašparem“.
Můj tajný tip na místo pro povídání o knížkách a jejich vyměňování, ale zatím pššššš .... . :)

neděle 27. října 2013

Politická číslo dvě

Přeci ještě dovětek k předvčerejší poznámce: Tak rektoři mají doložit svoji neúčast na pondělní slávě (čímž nechci urazit většinu oceněných)? Tu snad doloží tím, že nepřijdou, ne? (Polopatičtěji pro pana p.: Podíváte se a když je neuvidíte, tak tam nejsou. Jiné důvody - např. neschopnost zaostřit - si přeci jen dovoluji pro zítřek vyloučit). Můžu doložit důvody nepřítomnost, ale nepřítomnost samotná je podle mého zcela evidentní, viditelná, nezpochybnitelná… Nebo to chápu špatně? Když pan Z. před pár měsíci MCP nemůže aspirovat na vysokoškolského učitele (a proto jej profesorem nejmenuje), dělala jsem si naději (já vím, já naivní), že třeba nerozumí jen cizím slovům. J

Líbila by se mi představa, že pan p. vejde zítra to prázdného sálu. A vážím si Mišíkova rozhodnutí. Ale na druhou stranu mi připadá … já nevím, směšné, trapné, hloupé… jak někteří chtějí, aby vyznamenání nepřevzal třeba Jiří Suchý. Statečný za ně? Už vůbec pitomé jsou prohlášení typu „Já bych si pro to nešel!“.  Kdo jsme v té pozici? Tuhle jsem někde četla, že si téměř každý člověk o sobě myslí, že je chytřejší  než ve skutečnosti je. O statečnosti nebo morálce to bude platit nějak podobně. Já vím, jsou to takové ty nezměřitelné věci, stejně na ně ale myslím.

 


pátek 25. října 2013

Jen lehce politická

Vyprávěl dnes u oběda náš pan školník, že vždy o volbách k němu nakráčí předseda komise, který podle svých slov tu funkci vykonává už od roku 1964, významně ťuká prstem do stolu a říká: „Pane školníku, hlavní je, aby volby měly důstojný průběh.“ Nechala jsem se inspirovat, vehementně bušila  mezi talíře a apelovala na školníka, ať hlavně zajistí důstojné výsledky, průběh že mi je koneckonců dost jedno.  … Akorát že nějak v hloubi duše tuším, že ačkoli je školník osoba ve škole nejdůležitější, přeci jen má jeho moc jistá omezení. … Dopadne to špatně, bojím se.
 
A tak jsem si alespoň znovu otevřela publikaci, kterou nedávno vydal Aspen Institut. Mapuje pozitivní věci, jichž česká společnost dosáhla. Je to čtení často překvapivé, člověk si může říkat, že jsou to „zvláštně“ vybrané jevy, podivné, nevěrohodné průzkumy, „jak se to dá změřit“, „proč bychom zrovna na tohle měli být pyšní“ nebo taky „kdo ví jestli“… A taky si to říkat nemusí, úplně klidně může mít radost. Co se tam píše? Třeba: 1) Lidé jsou štědřejší, než si o sobě myslí (jen čtvrtina Čechů nikdy nepřispěla na charitu). 2) Máme špičkovou péči o kojence, jsme v tom lepší než USA. 3) Česká republika je špičkou v nanotechnologiích. 4) Dobrých restaurací přibývá, jíme lépe. 5) Život už se (tolik) nevzdává, sebevražd ubylo. 6) Jsme „outdorový“ národ, mladí cestují. Máme skvělé značení J. 7) Jsme národ, který má rád knížky a hudební školy. 8) Justice se odrazila ode dna, boj se korupcí se lepší (podle zpráv Komise pro efektivitu justice při Radě Evropy). … A tak dále. A rektoři nepůjdou na Hrad!

středa 23. října 2013

Byly jsme tam taky. VerTeDance.

Silná knížka Dagmar Šimkové. Vzpomínky politické vězenkyně, nádherné ženy (ve všech smyslech toho slova), na komunistický lágr v 50. a 60. letech. Silná v tom, že nejde o chronologicky přesné vyprávění, ale o detailně napsané obrazy plné hrůzných zážitků pro všechny smysly (pachy a zvuky všudypřítomné, bolest fyzická a duševní…), asociacemi navazované příběhy mnoha spoluvězenkyň – politických, ale i vražedkyň, lupiček, prostitutek. A z těch příběhů zase často jen vybrané detaily, suše, jakoby mimochodem sdělené příšernosti. Čtete o hrůzách a nedá vám to, alespoň mně nedalo, radovat se, jak výborně je to napsané. Další obrazy. Obrazy společnosti, ve které mnozí dojdou k přesvědčení, že udávat je správné. A obrazy úplně jiné: vzpomínky na to, jak si ženy uprostřed neustálého ponižování dokázaly udělat radost – přehrávaly malinká divadýlka, vzájemně pro sebe dělaly přednášky, „zkrášlovaly se“, vyprávěly si navzájem, jak to krásné dříve bylo a zase bude. Zvuky okolního světa, který netušil, či spíše dělal, že netuší.  Do toho krátké, naturalistické popisy mučení, smrtí, sexuálních vztahů, smrtí…
A teď střih a nečekané propojení. Taneční soubor VerTeDance se knížkou nechal volně inspirovat a v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu uvedl inscenaci Naučená bezmocnost. Jenomže – kde oni ti tanečníci vystupovali! Vůbec ne v divadle, ale v podzemí někdejší budovy Elektrických podniků blízko Vtavské. Dům je to (tipla bych) plný kanceláří, skrývá ale i naprosto zdevastované prostory bývalých lázní. A tam jsme za tanečníky jako diváci vešli a chodili z prostoru do prostoru, nahlíželi do jednotlivých „kabin“ (nemůžu najít správný výraz), které v dobách před zatčením představovaly třeba hotelové pokojíčky, potom vězeňské cely. Prostor neútěšný, skvěle se hodící k tématu i pozapomínaným osudům. A tanec vyjadřující vše – radost, naději, děs, vztahy… Násilí. Tanečníci těsně u vás, vy u nich, občas jim musíte uhnout. Rány do plechových dveří. Zhoupnutí se, výskoky, pohyb hlavou těsně nad kachličkami! Tohle ve mně zůstane hodně dlouho – kniha i představení.
Tady kraťoulinká ukázka (video mi nejde vložit přímo), zážitek ale dokonale nepřenosný.

neděle 13. října 2013

Integrace - střípek mozaiky

Kdyby vám při čtení tohohle textu začalo připadat, že protestuji proti integraci, stýskám si, jak já to mám těžkou práci, nebo se snad chlubím, jak ji dokonale zvládám, tak se prosím vás vraťte semhle na začátek a znovu si přečtěte, že tak to myšleno není.

Přítomnost Lenky, nevidomé studentky, dívky chytré, šikovné a ve většině věcí naprosto samostatné, je myslím obohacující pro všechny. Jen mám potřebu napsat takovou krátkou poznámku o tom, jak ty skutečné zádrhele integrace nakonec (a asi často) číhají tam, kde by je člověk neočekával. Já jsem si například vůbec nepředstavovala, že jediný problém bude s časem, který budu muset věnovat přepisování různých textů. Copak učebnice, ty si Lenka sehnala, ale kdykoli chci použít něco jiného, musím přemýšlet o tom, jestli to software pro převod textu do mluvené podoby zvládne. A on potvora zvládne máloco – místo mezer potřebuje hvězdičku, je-li úkolem zařazovat nabídnutá slova do vět, nejradši by měl každé na samostatné řádce …atd. atp. A to už vůbec nemluvím o majstrštyku každého učitele: potřebuje-li vytvořit pracovní list, dokáže nazmenšovat a jako puzzle vedle sebe poskládat různé texty a cvičení na papír rozměru A4 z obou stran, jen aby nemusel kopírovat další listy. Tímhle uměním se můžu chlubit před kýmkoli, před zmíněným čtecím programem si ale musím přestat vyskakovat, protože skládačku jako na fotce by „nedal“. No a pak jsou situace, kdy vymyslíte nějakou činnost pro studenty v poloze ležmo krátce před usnutím nebo dokonce pět minut před zvoněním (důkaz, že se opravdu zvládáním situace nechlubím, protože tohle se zodpovědnému pedagogovi přece nestává, že), je ji však možné provést pouze tak, že si nejdříve něco přečtou… a jste nahraní. Ještě že té improvizaci se meze nekladou. (A ještě že má Lenka skvělé spolužáky.)
Jen u maturity asi zrovna improvizovat nepůjde. Právě se snažím dopátrat toho, jak bude ta Lenčina přesně vypadat a je to … no řekněme napínavé. Nejvíc mi vrtá v hlavě podoba testu z poslechu. To když někomu řeknu, má mě v první chvíli za blázna. Proč by nevidomý nemohl dělat „listening“ stejně jako všichni ostatní. No nemohl. Vidící má totiž neustále před sebou seznam otázek, na které má odpovědět, věty, do kterých má zachycené slovo doplnit, nabídky odpovědí, aby zakroužkoval tu správnou a tak. Pořád je mu jasné, na co čeká, až zazní. Nevidící si otázky musí pustit předem a zapamatovat si je, což může nabýt až absurdních rozměrů, když si představíte třeba deset otázek a u každé tři možné odpovědi. … Takové a podobné věci si člověk často neuvědomí, dokud na ně přímo v praxi nenarazí. (Zatím) nikoho nekritizuji, protože věřím, že je to celé nějak vymyšleno, vyřešeno a zajištěno, jen se mi ještě nepodařilo vypátrat jak. Nutno ale dodat, že jsem zatím nepátrala nějak přehnaně usilovně – musím začít!

sobota 12. října 2013

Praha mizející, zmizelá


Mám ráda malé výstavy. Takové, na které můžete zajít jen tak mimochodem, žádné velké plánování na celé sobotní odpoledne, klidně cestou z práce nebo na nákup. Jedna taková je právě v Portheimce – „Mizející Praha“ fotografa Jana Reicha.
Na úvodním panelu stojí: „Velké město je chameleon měnící barvy, nálady, vzhled podle stavu prostředí. Je-li prostředí šedé, šedivé, skoro bez barvy a bez nálady, rozložené do široké škály šedi, je i záznam reality šedivý, neustále balancující na samé hraně světla. Ostatně tak viděl Prahu sedmdesátých let i Jan Reich, fotograf, pražský chodec, tulák s koženou brašnou hozenou přes rameno.“  Vrátil se tehdy z krátké emigrace do barevné Paříže. I lidé mu tady připadali smutně šediví, proto na fotkách nejsou. Jen domy, ohrady, dílny, nábřeží, plovárny, tramvaje, přístavy. A taky nádraží, kde ho několikrát zatkli jako podezřelého ze špionáže, což ho prý jako dobrodružství moc bavilo. Chodil po Smíchově, Holešovicích… místech svého dětství. Mám pocit, že právě na mnoha nádražích by mohl podobné fotky udělat ještě i dneska.
Ale takovéhle samozřejmě ne:

 

pátek 11. října 2013

Trénink na pekaře



Můj synovec, až bude velký, chce mít pekárnu. Bude se jmenovat „Všechno možné“, prodávat bude hlavně bagety a já nebudu mít slevu, ale koláče i housky mi prodá za míň peněz. Ten sen ho drží už strašně dlouho a nejvíc se projevuje v náruživém přání dostat od Ježíška cukrárnu. Před pár dny pod mým dozorem hráli si pětiletý s tříletou u dětské kuchyňky, že pečou dort. Jak ale zapojit roční sestru? Dlouhého přemýšlení netřeba: „Barunka by mohla být PLECH!“ :). Že se do toho zrovna nehrnula, nabídla jsem se sama jako plech zástupný, to ale nepovažovali za dobrý nápad - já bych se přeci do trouby nevešla. (A včera v obchodě přesvědčoval nějaký chlapeček maminku, že by měli jít k vedlejší pokladně, protože tam je menší kolona.) Já vím, že každý má příkladů habaděj, přesto je vždycky dojemná ta dětská fantazie.

čtvrtek 10. října 2013

Jak z povídky

Tuhle v autobuse na cestě ranním Braníkem. Paní, snad opravdu nastupovala malinko laxně, přivřel řidič do prostředních dveří. Ona na něj, jestli je normální, on neurvalý, že prý si místo nastupování četla, ona zas, že šla „hned za tím pánem“. A jen co na sebe ti dva dopořvávali, oživila spor ze zadního sedadla jiná cestující, přidala se k řidiči a že prý jsou po ránu i lidi, kteří spěchají. „Ježíši Kriste,“ nevěděla už osočovaná, jak se bránit. „Žádného Krista tady nevidim,“ odsekla ta, co po ránu spěchá. Že mám tu Flannery O’Connor pořád nějak pod kůží, připadala jsem si najednou jako v nějaké její povídce. To skryté, najednou vybuchlé, často dlouho neviditelné zlo. Ostré v několika slovech. A napadlo mne, že by někdo mohl říct, že tam „přesto určitě bude“. To by bylo taky povídkové. (Nebo jsem to snad měla říct já?) 
A potom večer, na Bláznivém Petříčkovi v La Fabrice, postavy jedou v autě a jedna řekne „sakra“ a druhá, ať na ni nebere jméno boží nadarmo. Je to nahodilé a nepodstatné, souvislosti i nesouvislosti, ale  hrozně mě to baví.
A další den jedu raději ze školy lodí. Já a jeden pán, co ji jen tak tak doběhl. Bylo to poklidné, předdešťové a úsměvné. A byla malinko jiná :).
 
 

úterý 8. října 2013

Srdcerváči

   Mám ráda charitativní organizace, které se snaží získat peníze nějak zajímavě. Před pár dny jsem narazila na Srdcerváče – teď koukám, že jejich partnery je rozhlas i televize, tak je možná dobře znáte a objevuji vám Ameriku, ale třeba se tu najde i takový Columbus jako já a bude rád za mírnou navigaci. Oni tedy prohlašují, že žádná charita nejsou, že jejich projekt stojí na principu „win-win“. Tým několika lidí se zdravotním postižením (a ambasadoři - osobnosti známé či na významných postech) oslovují firmy i jednotlivce a žádají je, aby jim darovali něco, co může udělat lidem radost – hmotné věci či zážitky (!). Ty pak nabízejí a získané prostředky používají na vytvoření pracovních míst právě pro zdravotně postižené.
              
            Dárky (většinou různé věci typů dresů s podpisem) mně úplně nenadchly, ale ty zážitky! Že já bych si uměla vybrat. Jízdu rolbou už mám tedy za sebou (a taky životní období, pro které je podle mého ideální  - když vás to v ní totiž se spolužáky na lyžáku hází z jednoho na druhého …určitě není potřeba nic dodávat), jsou tam ale i zážitky vhodné pro starší a zklidněnější. Tedy zatím, přibývají i ubývají. Mým absolutním favoritem, nejsem si ale jistá, že bych „to dala“, je možnost sedět při koncertu uprostřed orchestru jako falešný hudebník (a nacvičit si to na zkoušce). Č. 2 nebudu prozrazovat, aby mi ho někdo nevyfoukl. (Prozradím jen, že bych nezvládla „být bedňákem u Ebenů“ :). Fakt by mě ale bavila i noční exkurze k vítkovickým pecím nebo po setmění do korun stromů. Nebo po zavření výstavy Vikýře Play prohlídka se samotným Petrem Niklem jen pro mě. I když už těch setkání s různými osobnostmi - je tam třeba posezení u kávy s Helenou Třeštíkovou (bylo i setkání s Kateřinou Tučkovou J) - váhám. Měl by si člověk o čem povídat s někým, jehož dílo má rád? Nedopadlo by to jako nějaká amatérská novinařina? Na druhou stranu… stojí za to mít takové obavy? A někdo jiný než já může třeba trénovat petánque, být chvilku popelářem, setkat se s Jaroslavem Duškem, strávit den se spisovatelem nominovaným na Magnesii Literu, hrát hokej v sedě, ohýbat dřevo, pozorovat jaderný reaktor… Je to ho hodně, podívejte se. Já vím, že zážitky nabízejí i jiné firmy, ale princip Srdcerváčů líbí se mi moc. (Jen pro upřesnění, jde o projekt Nadačního fondu pro zaměstnávání zdravotně postižených.)

pondělí 7. října 2013

Proč si to zjednodušovat, že?


Seděla jsem tuhle s kamarádkou Janou, co jsme spolu hrály kočovné divadlo, a  do té doby neznámou Katkou. Idea byla, že jim dám nějaké rady a porady ohledně psaní grantů, což je samo o sobě dost absurdní, mám pocit, že ty mé vždycky vyšly nějakou shodou náhod. Dělávám je na poslední chvíli, do nocí a přes noce, píšu nutné fráze i podrobně vymalovávám realitu, přesvědčuji všechny, že pokud žádost neschválí, přestane mít můj život smysl:), nic se nenaučím, nic neuskutečním, tak ať mi ty peníze raději dají. A když mám pocit, že by měl být grant napsán úplně jinak, znovu a lépe, ale ráno už je za chvilku, zkrátka jej nepodám, čímž si vychytrale zvyšuji statistiku úspěšnosti. Tudy na to. Celý systém školských grantů se ale teď mění, nikdo neví nic, tudíž není úplně jasné, k čemu holkám moje povídání „jak se to dělalo postaru“ bylo.
             Popovídaly jsme si ale náramně, i když ne jen o příjemnostech. Protože o škole, jak jinak, Jana i Káťa učí na základkách, a tam jsou i ty druhé věci. Katka se přestěhovala do Prahy z Ostravy, nikdy by prý nevěřila, že to udělá, než potkala svého zásadního Pražáka a za muže si ho vzala tak nějak i s tím městem. Srovnávala. A já jsem si říkala, že si člověk může tisíckrát uvědomovat, jak ošemetné je hýčkat si různé předsudky a generalizace, stejně při nich přichytává sebe a ostatní zas a znovu. Třeba když slyší, jak jsou ostravské děti hodnější a slušnější než ty z Břevnova, ha, há, honosné pražské čtvrti. I slovník jsem si obohatila. Už vím, že ořezávátko může být strouhátkem a čtvrtce se jinde říká výkres. Logická otázka zněla, jak pak pojmenovat to, co už máte nakreslené. Spadla mi brada – prý taky výkres J. Že by v Ostravě bylo jedno, jestli na papíře něco je?
 
               To byla ta vtipnější část. Pak se holky rozpovídaly, jak se jim často nedaří odejít ze školy dřív než v šest. Na tom by ještě nebylo nic divného, někdo dělá doma, někdo ve škole (a někdo nikde). Jenomže ony vyprávěly o různých katalogových listech a jiných legráckách, které musí pro každého žáka vypisovat ručně, o přepisovaných třídnicích, o donekonečna opravovaných – opět ručně psaných – zápisech o všem možném (alespoň nějaký bod Praha získala: kromě toho, že si tady na rozdíl od Katčiny školy ostravské nejdou paní učitelky po krku, tak je povoleno škrtat a používat bělítko!). Uf! Člověk by i uvěřil, že existuje stroj času. Ve skutečnosti na školách už totiž vůbec není nutné vést v papírové podobě téměř nic. Jasně, zmizí ta krásná možnost rituálně upálit třídní knihu nebo ji utopit ve Vltavě, ale to je asi tak jediná nevýhoda. Mám nejasný pocit, že i u nás tuhle změnu před lety někteří přijímali s nedůvěrou, ukázalo se ale, že není proč. Dobrý sluha je ta elektronika. Absence se vám „počítá sama“, kolegové, které musel člověk nahánět, aby zapsali, teď zapisují daleko poctivěji, a to vůbec není nutné, aby byl v každé třídě počítač, většinou stejně všichni zapisují, až když doučí. A takových věcí je spousta, výkazy, plány a další „lejstra“, celkově mi připadá, že se administrativa za posledních nějakých patnáct let dost usnadnila. (Ono taky pak nemůžete být buzerováni za blbosti, jako je třeba směr proškrtávání kolonek, což jsem taky zažila – v Praze :)).
           
               Jenomže se ukázalo, po kolikáté už, že co já považuju za samozřejmost, je pro někoho nedosažitelný ráj. U Jany ve škole něco takového prý odmítají, protože už jsou prý „tak zvyklí“! Řvát by se člověku chtělo, když to slyší. Prý má škola připravovat děti na život v současném světě – říká se a zní to trochu klišovitě. Myslím ale, že zrovna na tomhle něco je. Jak to ale může dělat, když se v něm sama nezvládá orientovat? (Tedy ne nějaká abstraktní instituce, ale konkrétní vedení, nebo možná přímo i učitelé, kteří by si mohli lecos vydupat.) A jak je to s tím litování učitelů, že stráví tolik času zapisováním, když za to může neschopnost jejich vedení?

neděle 6. října 2013

Málem v televizi

          Vycházím takhle před několika kolem poledne ze školy, před ní televizní štáb. Sláva, říkám si, už tu moji hvězdnou pedagogickou kariéru zaznamenala i média :). Přesto nevšímavě procházím, jako že je to tady normální jev, předstíraná skromnost se ale nesmí přehánět, takže na „prosímvásmůžusevászeptat“ reaguji a svých pět minut slávy … nezažívám. Slyším jen „Aha…tak to… vy budete spíš paní učitelka, že jo?“. No to asi spíš budu, nějak špatně pak redaktor před oslovením zaostřil, ne, nejsem těsně po škole, nejsem ani zdaleka těsně po škole. A že by prý potřebovali mluvit s nějakými prvovoliči. Tak byla tu varianta předstírat pozdně probuzenou politickou uvědomělost a tvrdit, že půjdu letos poprvé, nakonec jsem jim ale radši vysvětlila, že nemusí v hospodě naproti čekat do čtyř, a poslala je za ředitelem, aby si domluvili natáčení ve škole. „A jak to s nimi vypadá?“ ptali se ještě a mysleli studenty a jestli prý vědí, koho budou volit. Tak to jsem si vůbec nedovedla tipnout. Takovéhle záludné otázky a hned před školou! Vím alespoň já už, koho já? Nevím, bohužel nevím. A že už by to chtělo.

sobota 5. října 2013

Tabook!

Neboli Tábor a „book“ a 2. ročník festivalu malých nakladatelů. To je on, dům, kde sídlí Baobab, kde nápad vznikl a odkud proudí organizátorská energie.

 
Výborné to bylo. Stany plný knih, setkání, povídání o vydávání, popíjení, povídání o překládání, pojídání, posedávání, pokukování. Nakupování trochu.



V kavárnách čtení. Ve všech se prodávaly kromě dortů a kafí také oblečky :), těžko říct, je-li to tak vždy. Výstavy ilustrací, všude možně i nemožně, třeba ve věži.


Linorytová a knihvazačská dílna. Za dveřmi:



Tábor, to je to město... kde možná uměla bych žít. I když ono se to řekne, takhle na dálku a na občas, ale přesto - město, kde je příroda blízko, každou chvíli se tu něco děje a má smyslu tu něco dělat!! Vím minimálně o dvou lidech, možná třech, kteří dojíždějí pracovat do Prahy. Tak takhle jsem to přímo nemyslela, to je fakt už trochu daleko, ale jinak - mluvím vážně.