pátek 23. srpna 2013

Medvěd, vačice ...zkrátka Tashlin


Ve třinácti nechal školy. Zaměstnání vyzkoušel mnoho, proslavil se jako autor komiksů, animovaných filmů, scénárista, režisér. Psal například gagy pro Laurela a Hardyho. Frank Tashlin. Taky Tish Tash nebo Francis Fredrick von Taschlein. Napsal tři knížky pro děti. Pro děti?
Před lety mě nadchl jeho „Medvěd, který nebyl“. Níže taková filmovější verze, spíš tedy načtená knížka a k tomu obrázky z ní (skutečná animovaná verze existuje, ale nenašla jsem ji). Knížku si ale člověk užije víc, ty jeho ilustrace jsou výborné, je na ně potřeba čas. Česky vydal Baobab. Příběh medvěda, kterému vykáceli les a on teď tak úplně neví, kam patří. Spousta satiry pro dospělé v textu i kresbách, továrna se všemi svými šéfy, podšéfy a nadšéfy, kteří rozhodně vědí, že medvěd medvědem není. Vtipné a zároveň znepokojivé. Já se s příběhem poprvé setkala na semináři o tom, jak vyučovat o holocaustu! Zarazí jen na první pohled - ten příběh vypráví o hledání identity, jinakosti, pocitu, že nepatřím nikam. (Tashlin ho napsal v roce 1947!) A nedávno jsem zase viděla, jak ji někdo používá pro povídání na toto téma s malými dětmi. Takže pro koho? Pro všechny myslím.
 

A letos vydal Baobab další jeho knížku – „Vačici, která se nesmála“.
 
Podobně vtipné, milé, satirické, překvapivě hluboké, kritické. Ona se ta vačice ve skutečnosti smála pořád, ale jak visela na stromě hlavou dolů, lidem připadala smutná a nedali si to vymluvit. Lidi zkrátka. A rozhodli se, že ji za každou cenu rozveselí…. Těším se na poslední - „Svět, který nebyl“.  
 
Vždyť se na ně podívejte :).
 
 
 

čtvrtek 22. srpna 2013

Vděk a učitelské lázně


Vrátila jsem se z učitelských lázní. To není nic, co byste dostávali „na poukaz“, toť třídenní akce Člověka v tísni, lépe řečeno jeho vzdělávací odnože jménem Varianty, kterou už několik let v létě pořádá.
 
Vypadá to jako netradiční frgál, ten výtvor ale mate tělem – to jsme si takhle jeden večer vytvořili z mouky, luštěnin a všelijakého koření mandalu.


Spali jsme ve starém mlýně, kde některé postele byly vrzací a houpací. V opilosti může být zapeklitým úkolem už samo ulehnutí, natož „ukotvení“, takhle to bylo překvapivě příjemné (vadilo právě jen vrzání řetězů, druhou noc jsme však buď už tak otupěli, nebo k dokonalosti dovedli techniku převracení z boku na bok).
Když se takhle člověk potká s kolegy z jiných měst, jiných škol, uvědomí si, jak se má dobře, když je zrovna JÁ. Nadávám sice občas, jsem ale na skvělé škole, škole s dobrým vedením.

A já jsem vděčná. Kromě jiného za velkou svobodu, za to, že se můžu z roku na rok rozhodnout, že nebudu učit dvaadvacet hodin, ale jen osm, protože jsou i jiné věci k dělání. A za pár let že to jde „dát“ zase zpátky. Zatím tedy vždycky šlo – a kdyby někdy ne, nemusím se minimálně být podrazů. Několik let vyhlašuju, že už jsem na škole moc dlouho a co nevidět skončím. Letos jsem si uvědomila, že to tak nechci. Že co to půjde, chci si alespoň malý úvazek udržet. Je to prostředí skleníkové, to je pravda, ale zároveň veselé a inspirativní a nutící člověka, aby na sobě pracoval.
Přesto cítím potřebu občas z učitelského kolektivu (kde mám několik moc  dobrých kamarádů a s jinými mě těší být) unikat, nebýt tak docela jeho součástí, nebýt pod jeho vlivem. Těžko se to popisuje a nemám na mysli hned nějaké házení si klacků pod nohy či ještě něco horšího. Kromě neustálého stěžování si a omýlaných rádobyvtipných frází a klišé (já vím, že je to „všude“, také neříkám, že bych neunikala odevšad) nebo stereotypního vnímání studentů a učení myslím i to všudypřítomné, snad podprahové, vyučování se a poučování se navzájem, vyžadování a trvání na jasných správných odpovědích, ujišťování se v neomylnosti. Vnímám to u jiných a sama to určitě dělám taky. Právě proto chci ze skleníku unikat a zároveň nezpřetrhat nitky, protože to co ve škole (míněno v tom nejlepším slova smyslu) bych nikde jinde nezažila. Takže ještě jednou – s tím, že tenhle text si píšu tak nějak pro sebe – jsem VDĚČNÁ!  

pondělí 19. srpna 2013

Knihy bez autorů


           Jednu současnou českou prozaičku, nebudu vzhledem k dalšímu prozrazovat kterou, by ji zajímalo, co by se stalo, kdyby alespoň rok vycházely knihy bez uvedení autora. To mě taky, líbí se mi ten nápad. Žádná čtenářská očekávání, žádné předsudky, jen text sám. Nebyly by třeba „nejoblíbenější“ úplně jiné knihy? Užili bychom si druhá, třetí, xtá díla, nebyli bychom zvědaví, jestli budou stejně dobrá jako výborná první. Nebo naopak. Začítali bychom se do knih autorů, o kterých jsme přísahali, že už je do ruky nikdy nevezmeme. Poznali bychom, co je opravdu prožité? Nevím, nestane se to, je to hezká představa. A tak jen bez uvedení autora kousek dopisu, ve kterém nesoučasný básník vyznává lásku své budoucí ženě (takhle, občas bez čárek, to tam stálo). Mám ho ráda, básníka i ten dopis. Čtu málo poezie, štvu se tím.

Jeďte se mnou do Paříže, o nic se nestarejte a jeďte v červenci se mnou do Paříže!!!
Prosím Vás, moc pěkně Vás prosím, pošlete mi nějakou fotografii, ať se mohu dívat a dívat; a nelekejte se mé prudkosti, se kterou chci to a hned zase říkám to a to. Já vždycky propadám svým nervům a nechci abych byl vážen a odhadován rozumem, rozumějme si nervy.
Mohl býti zcela dobře trubadúrem a slézati sedmero hor a broditi se sedmero řekami, zabít nespočet draků, pro nic než pro něžný pohled vržený přes vějíř.
Víte, já zase budu počítat dny, kdy vás uvidím a zvláště v Praze. Ještě tolik čtete? Pište mi o tom, budu Vám jmenovat všechno krásné, co znám a Vy mi budete psát, jak Vás to či ono dojímalo. A nesmíte se zlobit, když někdy budu blábolit nesmysly, tu poezii nejsladší.
...Zajíkám se něhou. „Něhu, něhu, něhu“, tem můj „ubohý Lelian“ to věděl dobře, co je potřebí, tato hlubina bezpečnosti, něha. Vy děláte maturitu a ta Vaše ubohá hlavička se musí znásilňovat chemickými vzorci a daty „našeho osvobození“. Je mi Vás líto, ale nějak už to trápení překonejte.
… „Láska je má choroba tajná.“
 

 

neděle 18. srpna 2013

Tak tímhle jsme nejeli




I když řasy jsme pak sháněli jako dárek. Nesehnali.

Ještě krátký návrat k přesouvání se po Anglii a Walesu (s vloženými národnostními generalizacemi). Pravda je, že ačkoli jsme se nálepky typu „Ano, vím, že se vám tu dost motám, ale to je proto, že jsem z druhé strany kanálu a druhé strany silnice“ nedočkali, britští řidiči nás (překvapivě) odhalili i bez ní a byli neuvěřitelně tolerantní. Rani, který do stejných končin vyrazil s rodinou nějakých 14 dnů před námi, tuhle zkušenost potvrdil. Tohle jsou jeho slova z naší předvčerejší krátké diskuse: „A přesně jak říkáš, když se jouda z Evropy (inkognito, protože v půjčeném autě) rozhodne v půlce kruháku měnit pruhy, celej provoz se ukázněně zastaví, aby mohl zmíněný jouda dokončit manévr... byl jsem dojat.“ My taky. Troubit by bývali mohli neustále, dělali to výjimečně. Dokonce se nám jeden motorkář, který se oprávněně cítil našimi nepředvídatelnými cukavými přejezdy ohrožen na životě, nabídl jako předjezdec a naváděč a vyvedl nás správným směrem z města. Dnes v noci snad to téhle země dorazili i kamarádi ve vlastním autě, tak jsem zvědavá, s jakou se vrátí.

Pokusy o plynulou jízdu nám ale taky komplikovalo místy trochu matoucí značení, šipky na silnici (trošku k ničemu, když na nich stojí šňůra aut), směrové značky u silnic - ne však kolmo na ně, ale podél, takže si je přečtete, až když projíždíte kolem nich, což už je přeci jen trochu pozdě.

Jak ale chválím řidiče, tak musím popsat věc, kterou nechápu u dálkových autobusů. Totiž že si nemůžete (nevím, jestli nikdy, takové zkušenosti zase nemám) vybrat konkrétní sedadlo. Připadá mi to o to absurdnější, že u některých provozovatelů si nemůžete koupit lístek až v autobusu, ale jen dopředu (např. u společnosti Megabus - je hrozně levní, ale nemá ani pokladny, prodej je jen online), přesto výběr není. Pak můžete být jako já svědkem situace, kdy s vámi na hranicích s Walesem nastoupí babička s malou vnučkou, autobus míří do Londýna už z Cardiffu, takže zbývá pár posledních míst, a ona prosí, jestli by si někdo byl ochoten přesednout, aby si mohly sednout s holčičkou vedle sebe. Nebyl. A to sedí několik lidí samo a holčička se rozpláče. Nakonec sedí přes uličku ob řadu, takže vlastně happy-end, ale já si přesto myslím (i z jiných zkušeností v hromadné dopravě), že v tomhle jsme slušnější, ochotnější, trénovanější. Teď mám na mysli i uvolňování míst na kratších „trasách“, přes všechny kritiky a stížnosti jsou děti a mladí lidé u nás dost vycepovaní.
Dost však podivů a stížností, můžeme být rádi, že jsme cestu neabsolvovali na tomhle chlapíkovi:

pátek 16. srpna 2013

Philip Glass, já a televize

Tak si tu po dlouhé době pouštím soundtrack k Hodinám a taky kousky jiných skladeb Philipa Glasse a znovu se divím, jaká je v té hudbě síla.
Dneska vystupuje na Ostravských dnech. Zahraje (tedy teď už hraje) Music in Twelve Parts, která trvá pět hodin. Nikde jinde v Evropě tohle dílo neprovede, těžko říct, kolik let ho ještě vůbec bude schopen hrát. A já doufám, že bude záznam alespoň.

Dvakrát jsem si pustila tenhle rozhovor.
Ne, není převratný, není geniální, je zkrátka dobrý. Takovéhle kdyby v televizi byly!  Je vidět, že Marta Pilařová ví, o čem mluví, zároveň se nepředvádí, ptá se přirozeně - šikovná je zkrátka, pohotová, příjemná. Prý bude na novém dětsko (přes den) - artovém (večer) kanálu.

A já jsem zvědavá. Já, která jsem se jen pár let ze svého života dělila o byt s televizním přijímačem. Já netelevizní dítě z dob, kdy to bylo fakt výjimečné, já, která jsem si z nedostatku udělala přednost a užívala si, když mi spolužáci filmy a pořady vypravovali. Na Večerníček jsme chodily - já a sestry - k sousedům, když jsme tedy zrovna nezlobily, taky na olympiádu, pokud se jí naši sportovci zrovna směli zúčastnit (zakázanou si pamatuju z Hlasu Ameriky). Nikdy jsem neviděla celého Mrazíka :) a neznalost některých pořadů, filmů a hereckých obličejů už asi nikdy nedoženu. Miluju rozhlas. Já, která poprvé začala žít s televizí někdy v osmnácti, a to ještě jen proto, že sousedi na cestě k popelnici zazvonili s přístrojem u nás. Já, která jsem přesvědčeně prohlašovala, že když má dneska člověk Internet, tak nemít televizi nic neznamená. Já, která si už myslí, že znamená. Tak zrovna mě teď zajímá, jak bude vypadat nový kanál, a těším se na záznam koncertu!

čtvrtek 15. srpna 2013

Do Anglie v noci

Přistanete-li v Anglii okolo jedenácté v noci, je samozřejmě absolutní nesmysl utrácet tu noc ještě za ubytování :), to dá přeci rozum. Stejně absolutně logické je naopak vzpomenout si na studentské časy za kdysidávna, zajásat, že před jednou odjíždí autobus do Oxfordu, tam ve čtyři ráno (to už skoro svítá) vystoupit a mít před sebou „nádherně dlouhý“ den.

Noční kluby sice právě zavírají, ale  stánek s pizzou ne a už před šestou začínají na nádraží prodávat kafe. Dá se ten den nejen přežít, ale i užít, a to včetně prohlídky nádherné Bodlelian Library z roku 1320, během které vtipný průvodce nejen sděluje fakta, ale přehrává i scénky z filmového Harryho Pottera, protože právě tady (jako mnohde jinde) se natáčel. Nahlíželi jsme do zahrad, do kostelů a jídelen v kolejích, přisedali k již sedícím
 


a přemýšleli, jestli se oxfordčané pohybují po městě spíš takhle:


nebo jako někteří z nás takhle:
 
A večer odjeli do Glocesteru. Tam v sobotu sedla statečná šikovná Ivana za volant auta z půjčovny, aby po třech dnech ježdění potvrdila, že průvodce nelže, když tvrdí: „Nejvýraznější rozdíl, který většina motoristů zaznamená nejdříve, je, že v Británii se jezdí vlevo. Podle toho je třeba se chovat na kruhových objezdech a křižovatkách. Vzdálenost se měří v mílích. Jakmile si na to zvyknete, jízda se pro vás stane požitkem.“ A jiný zase, že „country roads are delightfully empty“. V půjčovně se ale původně dožadovala samolepky „Pozor, řídí cizinec!“ Smáli se, prý o tom budou přemýšlet. Proč to už dávno nezavedli? Jasně, asi to není politicky zrovna korektní, jsem si ale dost jistá, že by to všem účastníkům silničního provozu podstatně usnadnilo život.


Další velšsko-anglické imprese - doufám - budou následovat.

pondělí 5. srpna 2013

Jasmíniny slzy...


a moje radost z filmu. Znalkyní díla Woodyho Allena rozhodně nejsem, když už, viděla jsem spíš ty komediálnější a dřívější. Taky bych ho, kdybych nevěděla, v tomhle neodhalila.
 
Příběh ženy zvyklé na život ve vysokých kruzích, ženy, která najednou „to všechno“ nemá. Výborná Cate Blanchett (to není žádná originální myšlenka, to se na každém rohu říká). Výborná v tom, jak uhraje tu všehochuť - šok z „normálního života“, pohrdání a nadřazenost, schopnost i neschopnost se přizpůsobit, závislost na alkoholu, propadání iluzím, přezíravost, počínající psychickou poruchu, potřebu svojí sestru, která jediná jí pomáhá, vychovávat, samomluvu, až dětskou bájnou lhavost, nechuť či neschopnost si přiznat vinu (jestli je a jak velká, to asi každý bude vnímat jinak). Skákání z přítomnosti do minulosti. Prý nejsmutnější z Allenových filmů, říká někdo, a jiný zase, že prý ne a že mu ten podpovrchový humor nějak vadí. Pravda je, že se občas zasmějete - nechechtáte, spíš uchechtnete. Čemu přesně, to by určitě schopný psycholog odhalil, já tak úplně nevím - tomu, jak je hlavní postava v některých situacích až absurdně naivní, že rozdíly v životech dvou nevlastních sester vypadají jako převzaté z přihlouplého televizního seriálu, zároveň jsou ale docela uvěřitelné, že některé zápletky až klišovité (ale pak vlastně do filmu zapadnou)… nedokážu posoudit, ale nevadí mi to. Díky tomu skrytému humoru to možná pro mě bylo silnější. Děj není nějak dramaticky převratný, spíš pocity, malé kroky a sdělení, že začít znovu se někdy nedá. A výborní tedy i všichni ostatní herci.


Reklamní nehory Viléma Heckela



Ta výstava je maličká - jedna místnost, dvanáct fotek na stěnách, dalších asi dvacet v portfoliu - taková zkrátka „kdybyste snad šli náhodou kolem“. Kudy že to kolem vede, o tom za chvilinku.

Teď o Vilému Heckelovi, horolezci a známém fotografovi hor (zemřel tragicky pod Huascaránem). Jenže! On nefotil jen hory, ale dělal taky reklamní fotografie - aut, rádií, různých domácích spotřebičů...ty právě vystavují. Překvapila jsem sama sebe, že mě vůbec zajímají, a pak mě překvapily ony. Díváte se totiž na ně a nejdřív si říkáte, že kdyby nebylo účesů a obličejů a aut a všeho z 50. let, jsou vlastně podobné dnešním. A pak si zase říkáte (když jste já), že ne. Alespoň některé. Protože jednak je na nich krásná příroda, jednak vypadají jako z nějakého příběhu - lidé na nich se tváří, k někomu obracejí, vzájemně k sobě natáčejí tak, že vám připadá, jako kdyby se zrovna něco mezi nimi stalo. Jsou smutní, cosi řeší, přicházejí, rozcházejí se. Možná, protože nevíte. Pořád mluvím o dvanácti fotkách a takových drobíčkách, záblescích z nich, navíc nepůsobí takhle každá. Nejvíc na mě zapůsobila ta s rádiem: přístroj v pravé polovině a vedle něj průhled do dalšího pokoje, u stolu žena a muž, žena se skloněnou hlavou, on se na ni dívá - vyčítavě? nechápavě?... napětí, dusno. Správně byste teď měli jít a koupit si to rádio, vy ale cítíte, že jste tam nesprávně, že tenhle rozhovor poslouchat nemáte, ale vlastně chcete.
Měl pravdu recenzent v Lidovkách, že dneska by ty fotky asi nic neprodaly, protože pozornost přitahuje spoustu dalších detailů na nich. Protože jsou příliš krásné. Pan galerista článek neznal, tak jsem stránku vytrhla a věnovala mu ji :). To je nápad, takhle já se budu těch novin zbavovat - roztrhám je na stránky a bude je rozdávat! On si mě za to připsal na seznam, aby mi mohl posílat informace o vernisážích. Prý ale není každá tak dobrá, říkal (což je taky výborná reklamní strategie).

Podívat se na všechny možné Heckelovy fotky můžete tady. A teď ještě, kudy jít, abyste se mohli zastavit. Už je zcela jasné, že budu rodnost rodného města muset začít popírat. Nejen, že se nestrefím do správného kina, ale na nalezení galerie potřebuju dva dny, respektive dvě výpravy. Na první jsem vyrazila s instrukcemi „kousíček od Divadla Na zábradlí, hned pod velkým komínem“, polovinu (ten komín) jich cestou úspěšně zapomněla, třikrát obkružila Anenské náměstí a zase se vrátila, abych si doma uvědomila, že přeci vím, kde to je, že už jsem tam byla. Ááááááá!

Takže napodruhé, ano, do tamté uličky (ne, to není reklama na modré auto):



Pravda, vstup úplně překulturně nevypadá, ale nevadí, galerie o jedné místnosti tam fakt je, vstupné dobrovolné:

A nebo taky tady: www.fotografic.cz

čtvrtek 1. srpna 2013

Noviny nevyhazovat!

Jestli je světě nějaký obor, ve kterém vynikám, pak je to jednoznačně nevyhazování věcí. Přesněji nevyhazování nepotřebných věcí. Mojí chloubou je třeba dokonale propracovaný systém, jak zabránit tomu, aby byla nějaká tiskovina vyhozena předčasně. Ač se u nás doma nepravidelně kupují jen sobotní lidovky a pondělí Respekt a pravidelně nic, dokážou ty dva časem narůst do kupek a kopců, jejichž případný sesuv znamenal by ohrožení na životě. Ano, dá se to uspěchat a v jednom záchvatu vše odnést ke kontejneru. (To byste si ale odepřeli ironické pobavení nad předpůlročními rozbory šancí prezidentských kandidátů ve druhém kole, neukápli byste slzu při čtení o tom, co je třeba rozhodně nevynechat na letošním Pražském jaru. Pche, prý že není nic staršího než včerejší noviny – žabaři). Dá se také pečlivě listovat a zvažovat, kterou stránku ještě vytrhnout a ponechat, protože a) jsem to četla a bylo to výborný, jenže si z toho nic nepamatuju, nebo b) jsem to nečetla, ale určitě je to výborný, i když si z toho nebudu nic pamatovat. Vytržené stránky lépe se pak vejdou do kabelky. Dá se vypisovat a zaškrtávat, dají se vystřihovat nejpodstatnější z podstatných odstavečků a kamsi vlepovat, dají se takové sešity i po letech najít. Můžete být na sebe velmi přísní a povolit si jen velmi málo: Takže dneska tenhle časopis z března (tohoto roku?) na cestu tramvají tam a zpět, co učteš, učteš, zbytek adieu! (Ne, nelekejte se, dá se sama sobě povolit: obzvlášť výživný časopis může s vámi vyrazit ještě jednou, dvakrát…). … Možnosti jsou nepochybně daleko širší, tato oblast si myslím zaslouží dalšího bádání. Ani já nemohu prozradit všechno, ostatně jak řečeno v úvodu, dělám si v tomto oboru celkem ambice.
Možná ale, možná je to trošku jinak. Možná na tom nejsem vědecky tak dobře, jak si myslím, jen to mám zkrátka a dobře v genech. Tohle jsem si třeba dneska přivezla z chalupy. (A teď bych potřebovala nějaký předěl od předešlého lehkovážného. Protože tohoto moc si cením):

                                                               ( 21. září 1938)

                                                                  ( 14. září 1945)
 
(30. prosince 1938 ráno)