Říkám si, proč já pořád toužím po silnym románu,
když můžu číst Tochmana, Poláka, novináře, jeho reportáže, co vám jsou
literárními díly, jenomže kdyby je napsal prozaik, říkali byste si, proč si za
každou cenu tak vymýšlí. Tochman nefabuluje, dávkuje ďahu za ďahou, až si ho
musím dávkovat sama, tři příběhy na den, možná míň, boj smutku, že si to
učítám, a touhy číst dál. Polská reportérská škola znamená psát literárně, víc
se schovat, přece to ale musel zažít hrozně zblízka, lidé mu museli svěřovat
dušeboly, držet se ho za ruku. Není to popis, je to děj.
Příběh manželského páru, jen prostřídané výpovědi
jeho a jí, bez komentáře, příběh dítěte se znetvořeným obličejem, lidé z okolí
se začnou bát, až když o něm slyší v televizi, prý budou stavět zdi,
příběh člověka bez paměti. Místo „zaplať“ mohlo by být i „zaplač“, jak je to
často i o pokřiveném, strašně egoistickém vnímání Boha.
Žádné komentáře:
Okomentovat