Všechny další Olympiády už to budu vědět – nejdůležitější
je zajistit si společnost malých dětí. Jakkoli. Sledujeme sestřih s pětiletým,
spoustu sportů, kde vůbec nikoho nemáme. Kýmkoli střelená branka či koš, kýmkoli
získaný bod vyvolává jásot. Takhle se fandí. Plavci, skrytí akrobati, vyslouží si jeho neskutečný obdiv za kotouly pod vodou na obrátkách. Žádné zklamání
z bronzu, když to přece mohlo být zlato, žádné „ten je tam snad na dovolený“, jen radost. Při skocích do vody, to už je
minifanoušků podstatně víc, snažíme se oddrmolit „spadla lžička do kafíčka…“
dřív, než tělo zajede pod hladinu. Dvouletá má nastavený čas, stačí když to
stihne, než závodník vyplave. Taky to jde říkat v různých (jako cizích) jazycích
podle národnosti dotyčného, přičemž „žbluňk“ se nikdy nepřekládá. A doufat, že
nepojmou úmysl zúčastnit se za čtyři roky soutěže ve skocích na trampolíně, což
by znamenalo neodkladně se pustit do tréninku salt, rozuměj po hlavě pádů.
Žádné komentáře:
Okomentovat