nádherný dům, Štěpánská, roh Václaváku, strašně
se mi chtělo při tom pohledu začít se honit po střechách, hned bych spadla,
hned by mě dohnali, zapadla bych do škvír mezi domy, zabloudila na žebřících, nevadí. Místo toho dívali jsme se na film, dokumentární, taky
dobrý. Živé kino, předzvěst festivalu v Jihlavě, když ráno pošlete zprávu, večer zasednete doma u režiséra, pijete víno, díváte se, diskutujete. Adéla
Komrzý točila o návratu branné výchovy do škol, šel z toho děs, černý humor obrušoval ho jen malinko. Pasivita učitelů, sprostý vojenský kaplan
stavící do latě i toho jednoho lehce se bouřícího pedagoga, lidi z ministerstva si mnou ruce a debata, jestli
archivní záběry o branné výchově v sedmdesátých letech tam nejsou jen pro
efekt. Trošku jo, říkám si, ta absurdita, to, že jsme se u nich rozesmáli, to vše nějak nepatřičně zlehčovalo, vojáci v záběrech z dneška šli
do instruktáže mrazivě vážně. Radši vzít děti na tu honičku!
Žádné komentáře:
Okomentovat