Kradu

Ale zase vracím zpátky. To jsem jen titulkem zvedla čtenost a první větou ji zase pohřbila. Ony všechny ty knihovničky na zastávkách, na plážích, v kavárnách, lesích a polích, on je to báječný nápad s jednou vadou na kráse, totiž že tam často končí obsahy sklepních krabic a druhých řad knihoven, Přiběh opravdového člověka, Poznej dobře svého psa a Bydlíme v roce 79’, knihy, co jsme nechtěli už tenkrát, jenomže přece je nevyhodíme, tak třeba někoho nadchnou. Nenadchnou. Občas se však najdou skvosty. A já pak přemítám, jestli si je člověk může půjčovat domů i z kaváren, nebo jestli je to dobře vymyšlený obchodně-intelektuální trik a čtenáři by se měli tři dny propíjet jídelním lístkem shora dolů a zpátky. V roli „roztržité učitelky“ dávám je nenápadně do kabelky a nosím pak zase zpátky, ale že nemám na kavárenské povalečství tak moc času, stává se, že je po čase vrátím někam úplně jinam. Taková mezikavárenská výpujční služba. Jestli by mi za to neměli platit.