Píšu si do
mobilu k datu vždycky jen název filmu, že bychom na něj ten den mohli jít.
A pak se nestačím divit, co mi chce přístroj těmi podivnými poznámkami
naznačit. Rodinné štěstí zní ještě
nadějně, hned nato ale pochybně uklidňující Je to jen konec světa a
za pár týdnů, abych se probrala z apokalyptické nálady, Začít znovu. Konec světa viděla
jsem před týdnem, papírový kelímek drtila v ruce. Dramatik, mladej chlap,
se po dvanácti letech vrací za rodinou, říct jí, že umírá. Doma maminka,
sestra, brácha se ženou a mezi nimi něco, co se těžko popisuje, křik, nadávky,
výhrůžky, přitom cítíte, alespoň já měla ten pocit, že ti lidé se mají rádi, že
mají vztek za svou hrubost na sebe, na ostatní za to, že nejsou jiní, snad nechtějí, ale nemůžou jinak. Chce se vám na ně zařvat taky, ať už toho nechají. A čekáte, kdy
jim to hlavní hrdina oznámí. Nakouknutí, nádherně detailní okamžiky, o
postavách se nic víc nedozvíte. Jako projíždět vesnicí, zastavit, vystoupit,
pozorovat chvíli rodinu za plotem, člověka přitahuje, pohoršuje ta hrůza,
zakroutit hlavou, nastartovat, jet dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat