O babičce, o moři

Noc divadel strávila jsem v Dlouhé. Vtipné, nabité, písníčky (nejen) z různých jejich inscenací. Týden předtím byla jsem tam s dětmi na Líné babičce. Tahle babička, jestli jste nečetli či neviděli, ta odmítá trávit důchod tanečky kolem vnoučat, místo toho chce si plnit svá přání ukládaná do škapulíře – projet se nejrychlejším autem na světě, potápět se, vylézt na nejvyšší horu (kde poradí yettimu, jak si zajistit potomky), potápět se, lyžovat… A pak má už jen jedno poslední, přestěhovat se k moři. Tam si každý večer posouvá lehátko blíž a blíž k vodě, až sedí úplně na kraji a moře zašeptá „to je dobře, že už jsi tady“. A dospělý při četbě pláče ve tmě pokojíčku, v divadle k tomu Navarovou  ptáci nesou, nesou do nebe, jen šestiletá a osmiletý nevědí. Nebo vědí, ale neřeknou, když se jich ptám, co se to tam na konci stane, odpovídají přestěhovala se k moři. A já to tak nechávám a vím, že až budou potřebovat, sáhnout si pro to. 

                                      Z programu: