Mívala jsem
podezření, že první vzpomínky neexistují. Takové ty údajné ze dvou let věku a
doby okolo… ty já měla vždycky za vytažené, silou vůle do paměti vyprošené
z dávných fotografií, amatérských záznamů na kameru, na magneťák,
z vánočních vyprávěnek typu „to ty ještě pamatovat nemůžeš“. Pak jsem se
zeptala studentů. A začala na tyhle vzpomínky věřit, navíc pochopila, proč já
je nemám – málo jsem padala! Oni si pamatují stoličku v koupelně ujetou
pod nohama, scénky z nemocnic, krev, kterou z nich smývali ve sprše,
cizím snowboardem proseknutou helmičku. Taky povodeň sahající do půlky pneumatik.
Jedna je úplně klidná. „Fascinovaly mě tlačítka ve výtahu. Pamatuju se, jak
jsem v ohrádce a takovej tlačítkovej panel maluju na zeď. A pak si hraju,
že jedu.“ Mě zas fascinuje a dojímá ten obraz v jeho hlavě.
K tématu
dětství dneska viděný film Chlapec a svět.
Brazilský, animovaný, výtvarně, hudebně nádherný, radostně mrazivý.
Žádné komentáře:
Okomentovat