Léto končí s kroky po schůdkách, když nesu
tílka a kraťasy do horních polic bytu, podobně jako noc začíná, když si člověk
sundá brýle, alespoň tak to v autobuse do Albánie tvrdil nedávno Marcel, nedávno
může být i před rokem, chcese-li, tohle slovo neexistuje, já vím. Stromy ještě nejsou
potrhané zrezavělé deštníky, ale mě podzim v myšlenkách přenáší k Baltu. Tolikrát
jsem tam zas nebyla, aby musel, ale dělá to. Déšť padá na moře. Předevčírem v knihovně
sáhla jsem po Zimních rybách, devět
povídek, dlouho, dlouho jsem nebyla tak zasažená. Balt je všechny spojuje,
ponuro venku i uvnitř lidí, postavy něco zažívají a zároveň myslí na své
problémy doma, střihy mezi minulostí a teď, lodě, sníh, zásahy do
duše, popisy detailů, přesně odhadnuté, co si čtenář může domyslet. Klid, klid a najednou lup ho, co se to dozvídám? Do toho
ještě výborně úlomky z historie, rozdělené Německo (to hlavně), útěky z východu,
vzpomínky po sjednocení. Lituju, že učítám, ale užívám.
Žádné komentáře:
Okomentovat