Tak vám nevím, jestli
ten každodenní kontakt s gympláky fakt udržuje člověka duševně svěžího a
mladého, jak se občas tvrdí. Kéž by udržel alespoň při smyslech. Postavila jsem
na katedru lahev, z Tchiba, nic extra. „Tý jo, libová láhev,“ ozvalo se z lavice.
Neslyšela jsem, v tom byl ten problém, oni si mysleli, že nechápu, ale to
zas já jo, tak těžký to nebylo, když jsem rozšifrovala zvukovou podobu, hned
jsem byla v obraze (alespoň doufám!), zasmáli jsme se. Jenomže potom! Potom
jsme to chtěla někomu převyprávět a… vůbec jsem si na to slovo nemohla
vzpomenout. „Ne, ‚hovězí‘ to nebylo,“ běželo mi hlavou, „ale něco s masem jo.“
V úterý poslední
hodina a pak konec, jsem z toho v nečekaných záchvatech
úplně dojatá. Ze dvou studentek u automatu třeba, jedna druhé chce koupit
tyčinku, je to hrozně hezký, mám ráda tyhle miniscénky, a padá na mě splín. Kdy a kde takový společenství z devadesáti procent skvělých malých lidí ještě
zažiju?
Žádné komentáře:
Okomentovat