Den před.

Má radost, že mě vidí. Akorát, že nevidí. Už deset let před očima tmu, odžitých šestadevatesát let, u ucha věčně rádio. Objasnila mi, jak to teď vypadá v Katalánsku, že ho Španělsko nechce pustit kvůli ekonomice, že je tam obrovská továrna na krevní plazmu, z toho jsou tak bohatí. Říkala jsem jí o dokumentu o Soně Červené, jé, tu ona zná osobně, říkala jsem jí, že jdu na večer Seifertovy poezie, jé, tomu recitovala na jednom večeru v knihovně, moc děkoval. Volit původně nechtěla, dyť o nikom nic neví, dyť je nezná (a co to rádio?), jó, to kdyby si o někom byla jistá, že to bude dělat pro republiku… Nahmatává šuplík, podává mi modrou obálku, nechala to na dceři neteře, ví, jak smýšlí, tak bude volit stejně. Mám se tam podívat. Nechce se mi. Trvá na tom, alespoň jí řeknu, co je uvnitř. Bojím se? S jejím životem to komunisti být nemůžou. Nejsou. Ani koblihový pán, ani šikanovaný, ubližovaný obhájce všeho českého. Už se tolik nebojím. Ráda za její lístek nejsem ani trochu, podruhé se naléhavě ptá, jestli výběr schvaluju. „Ano, to je slušná strana,“ kývnu. Oddychne se.