Vyberte si sami

Dětské čtení, dětské čtenářství mě nepřestává fascinovat. A budu o něm psát, i když vůbec netuším, jestli někoho zajímá… Sedím a poslouchám dětského psychologa Václava Mertina. Dělám si poznámky. Říká, že jakmile děti píší tak, že to jde přečíst, přestal by to řešit. (To musím říct naší babičce!) Říká, že by se snad vzdal i bezchybného pravopisu. (To musím říct sama sobě, ale nevím, jestli se budu poslouchat.) Říká, že ve čtení vidí klíč k veškerému vzdělávání, že jinde než v knížkách se nedostaneme ke složitějším konstrukcím vět, ke složitějším slovům. (Myslím na kluka, který je přesvědčený, že tlumočník mučí lidi.) Říká, že dětí nás mají vidět číst (Tak ať se mnou jezdí ráno autobusem!) a knížky si mají vybírat samy. Odhazuji tedy doporučené seznamy pro osmičku se všemi Shakespeary a Škvoreckými, začínám načítat zamilované romány a pokročilejší komiksy. Přinesu je do třídy. Opovržlivě je prolistují, tohle prý ne. Tak dobře, volím absolutní volnost, jen musím dopředu vědět, do čeho se pustí. Jedna slečna hlásí Sophiinu volbu, její spolužák Haileyho Letiště! Jak říkám, nepřestává mě to fascinovat J.