Přání :)

Ať máte v novém roce za všech okolností tak pěknou výslovnost jako britský sbor v češtině :), um i energii pana dirigenta, zrak sokolí, ať se vás netýká výzva „v boj“ a občas jste něčím dojatí!!!

„Divadla“, co bych vidět chtěla

Jó, já bych toho chtěla v novém roce vidět! Tady jsem vybrala deset inscenací, které jsem ještě nestihla. Jiná předsevzetí dám si radši tajně, protože co kdyby, že ano… ale těch deset píši sem, abych se mohla veřejně zkontrolovat. Spoléhám na své milé,  kamarády, studentky - absolventky loňského divadelního semináře, okolnosti, náhody a mnohé další, že viděného bude nakonec mnohem víc.

Co tedy (skoro ) určitě:

Ucpanej systém - v Dejvickém divadle. Hra podle povídek z knihy a scénáře k filmu Irvina Welshe „Acid House“ - tedy velmi drsná a v DD nejsprostší.

Kabaret Kainar - Kainar - v Divadle V Dlouhé. Všeříkající název, myslím. Myslím také, že sehnat vstupenky bude vyžadovat velkou míru invence a času.

Následují inscenace mimopražské, ale to já jen vytvářím takový dojem, že za divadlem cestuji. Většinou si centropražsky počkám pěkně za pecí a dobře pohlídám, až tady budou hostovat.

Tichý Tarzan - Divadlo Husa na provázku (v půlce února budou v Arše). Příběh skutečně žijícího fotografa Miroslava Tichého, „který většinu svého života strávil v jihomoravském Kyjově, byl v širokém okolí známý jako podivín, šmírák, alkoholik a blázen. Podle mnohých znalců umění dnes však patří mezi nejvýznamnější fotografy 20. století u nás vůbec. Často je řazen mezi solitéry typu Josefa Váchala nebo spisovatele Ladislava Klímy.“ Prý moc povedené.

Richard III - Klicperovo divadla v Hradci Králové, režie David Drábek. Milovníky klasiky z nejklasičtějších raději předem odrazuji, i když jsem slyšela a četla chválu. Hlavní postavu hraje žena - Pavlína Štorková - ostatně stejně jako v Tichém Tarzanovi. Dřív jsem takové obsazování považovala trochu za prvoplánové, za senzaci, originalitu za každou cenu, ale viděla jsem minimálně dvě inscenace, kde mi připadalo, že žena v roli muže je skvělá (1984 u Bezručů a Komplic Na zábradlí).

Kuřačky - Národní divadlo moravskoslezské. Kopíruji anotaci z webu, uvidím-li, napíši víc: Moderní variace na slavnou Čechovovu hru „Tři sestry“. Něžná groteska o virtuálních láskách, pracujících ženách a mužích v domácnosti. V době babyboomu, internetových seznamek, pracovních kariér a kouření se ocitáme na oslavách Irinina svátku, abychom s humorem i hořkostí nahlédli do receptu, jak najít „toho pravého“ a prožít šťastný život. Když nespasíme svět, spasme alespoň samy sebe...

A z Ostravy ještě Pestré vrstvy - divadlo Petra Bezruče, dramatizace kultovního románu z hornického prostředí. Můj oblíbený Norbert Lichý (o kterého mám při jeho postavě vždycky trochu strach, že představení nepřežije :) nejen hraje, ale i vybíral hudbu.

Našlo by se toho ještě hodně mimo Prahu, ale vracím se a zkouším vybrat kusy míň profláklé, třeba i trošku utajené, které ale podle toho, co jsem slyšela (nebo podle jmen tvůrců), budou snad stát za vidění:

Lamento / Z tance v prach a opět do tance (Den a noc Matky Terezy) -  v Roxy (tedy divadlu NoD). Prý silné, velmi hluboké, zasahující. Jan Mikušek (zpíval se Soňou Červenou v „Zítra se bude…“), Miloslav Mejzlík, Lucie Trmíková, Miloš Orsoň Štědroň... Nedávají bohužel moc často, derniéra snad ale ještě nebyla.

Med - v Rubínu, aby byla změna, tedy pro zasmání. Zase můžu čerpat jen z recenzí a hodnocení, neznám nikoho, kdo by viděl. Prý velmi vtipné a originální, výborná Barbora Poláková. Charakterizováno jako „historie jednoho erotického snu. Dívka „Večernice“ není na jednu noc, ale na jeden večer, během kterého je lepší se jí zbavit. Může si totiž vysnít místnost plnou medu, aby se tam setkala se svým idolem, kterým je Ondřej Pavelka...Tak uvidíme.

Nějakou inscenaci v divadle Letí, protože mě už dlouho láká, tenhle soubor zaměřený na současnou dramatiku. Buď Rozhovory s astronauty (všichni chválí výborný překlad Zuzany Augustové a čtyři herečky) nebo Zpověď masochisty od Romana Sikory. Možná obojí.

A to jsem těch možných deset (i s malým podvůdkem) pěkně rychle vyčerpala :). Nakonec nic utajeného, ale zcela neutajený Racek ve Stavovském. Těším se na hlediště na jevišti i herecké výkony, které někteří chválí, aby pak jiní tvrdili, že byli po oslavných recenzích  zklamáni. Tak je to asi často. Ostatně i všechny inscenace, o kterých tu píšu, mají dobré hodnocení kritiků i diváků (své divadelní „úchylky“ a libůstky si nechám na jindy),  ale znáte to - není na světě představení to…

Mimo jiné vzniká nový portál www.odivadle.cz, kde určitě půjdou načerpat další informace a hodnocení ostatních, odborníků i diváků - laiků, nadšených divadelních „chodičů“.

Přeji vám, ať v novém roce vidíte každý den něco pěkného! A nejen na jevišti.

 

 

Zase se mi neudělala kondička :(

Dva dny kráásnéého běžkování na Bedřichově. Dva dny chvilkově i rychlého bruslení, přitom mě ani nohy nebolí. I když. Kamarád, kterého jsme museli přemlouvat, aby si jezdil sám a dával si s námi srazy na oběd a tak, protože nás (mě tedy strašně) znervózňovalo, když na nás pořád musel čekat, prohlásil, že "takováhla kondička se mi udělala před půl rokem". Jé, to bych taky chtěla! Aby se mi jen tak, zničehonic, udělala výborná kondička. A mohla by vydržet. Jenomže. Ono se jí to asi taky těžko dělá, že, když člověk sice nejprve i něco uběhne, ale hned to dobře zají žemlovkou (netradiční a výbornou na Šámalce) nebo palačinkou!

Likviduji poběžkový binec a poslouchám si neklasické vánoční dozvuky Zuzany Lapčíkové:

Tři mušketýři v Dlouhé

Nedaří se mi sem o knížkách a divadelních hrách psát tak často a hodně, jak bych chtěla, a mám v úmyslu trošku, alespoň malinko, to přes vánoční volno změnit. No uvidíme. Jedním z restů je inscenace Tří mušketýrů v Dlouhé.

Začnu ale odjinud. Ve výborné knížce Hostující profesoři Davida Lodge hrají intelektuálové-anglisté následující společenskou hru nazvanou Pokoření: Každý musí uvést známou knihu, kterou nečetl, a bod získá za každého člena skupiny, který ji naopak přečtenou má. Skvělá je scéna, kdy jeden odborný asistent bojuje se svým strachem, aby si o něm ostatní nemysleli, že je nevzdělanec, zároveň ale strašně chce vyhrát. Nakonec přizná, že nečetl Hamleta J, následkem čehož mu katedra neprodlouží smlouvu. Jsem si jistá, že hrát tohle se svými přáteli, mám v rukávu dost triumfů. Tři mušketýři - to by byl jeden z nich J! Snad prvním doporučením pro divadelní inscenaci je fakt, že jsem si knížku z rodné domácí knihovny na Vánoce donesla, tak mě to nadchlo.

Na hru jsem slyšela chválu. Když jsem se ale den předem podívala na i-divadlo, trošku ve mně zatrnulo. Že je to nuda, psali někteří, a hlavně - trvá to celé přes tři hodiny. A my šli na představení od sedmi a měli s sebou osmileté a o trošku starší děti.  Znervózněla jsem, ukázalo se však, že nadarmo.

V inscenaci se prolínají dva světy: svět pavlačového domu z konce šedesátých let, kde bydlí i malá holka četbou Mušketýrů nadšená a jí pohlcená, a vlastní svět známého románu plného dobrodružství, intrik a silného přátelství. A právě propojení těchto dvou světů mne neskutečně okouzlilo. Na scéně to není tak, že by se mezi oběma příběhy muselo neustále „přepínat“, že by holčička do knihy unikala. Ony oba příběhy existují poeticky současně, pozornost je samozřejmě vždy pouze na jednom z nich, ale obyvatelé obou světů se vidí i nevidí. Jen v několik kratičkých momentech spolu komunikují přímo, jinak jde o více či méně patrné reakce ve slovech, gestech, pohybech na scéně, podobnost „problémů“. A celé je to moc vtipné. Atmosféra 60. let je kromě různých připomínek reálií (např. prožívání hokejových zápasů se Sověty po invazi) dotvářena ještě písničkami Beatles. Ty jsou třetí silnou linii inscenace a provázány jsou i s příběhem z románu.

Chci to vidět znovu - to budiž dalším doporučením. Jsem si totiž dost jistá, že mi toho ještě hodně uniklo. A dětI? Ty vydržely. Osmiletá komentovala svůj stav zažívaný někdy půl hodiny před koncem: „Já už jsem chtěla i usnout, ale taky jsem to strašně chtěla dokoukat“. Ačkoli příběh znaly mnohem méně než já, tedy vůbec, neztrácely se v něm. (Takže bych ho možná teď v té intelektuální hře nemohla uvést ani já J).

První poděkování Ježíškovi

Pavel Klusák tohle CD prohlásil za suverénní vrchol letošního písničkářství, chválu jsem slyšela i jinak. A to bývá vždycky riskantní. Nemám ráda ty nápisy na knihách („neuvěřitelně zábavné“), ba ani na marmeládách („famózně dobré“) J, hranice mezi nadšením a zklamáním mi připadá tenoučká.

Ale! Už si ho tu pouštím potřetí, zastavuji, vracím, chytám kousíčky. Kdybych se nesnažila vyhýbat slůvku „geniální“, napsala bych ho tu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mi vadí, že není booklet. Můj závěr - je to dobře! Musíte poslouchat hrozně hrozně pozorně a stejně budete objevovat nové věci, i když to uslyšíte po mocté.

Karel Plíhal prý na CD pracoval šest let. Možná to bude znít jako klišé, ale připadá mi, že u každého slova ví, proč ho tam má. Nic prvoplánově rýmovacího zkrátka. Jeho proslulé sarkasmy a černý humor tu jsou (na nebi se mráček bělá, a z bazénu bříškem vzhůru, vzlétá leklá akvabela...), ale je jich poskrovnu, aby se nepřejedly a vyzněly. Krásná poetika (Odbíjí klekání, ve stráních ovečky do tmy se tiše vpíjí. Číšníci zahání židle a stolečky pod stříšky pizzerií..), hry se slovy (podsvinčetem bývá tma..). Písně člověka zároveň vtipného a zároveň vyrovnaného, smířeného (nejen) ve vztazích. Písně plné přírody a Boha.

Nádech, výdech, nádech, po všech našich pádech, stále dál se šlape na pedál.

Až ti jednou sprintem zmizím labyrintem a v dálce zhasne slunce i má pleš,

žádné velodrama, nezůstávej sama…. než mně jednou v klidu dojedeš.

(kousíček z písničky „Na kolech“)

Doprovází se sám, nikoho dalšího nepotřebuje. Stačí kytara, veškeré efekty jsou v textech. Ještě jsem se nenabažila J.

A nebyl by to Plíhal, kdyby nebyla básnička:

Každý má svůj příděl ticha, co dostane s sebou na svět.

Někdo ticho nerozdýchá, rozmařile ze slov a vět

vystaví si zámky vzdušné nebo hrady plné střílen.

Chce být sdílný, chce být sdílen.

Přijde Bůh a řekne: „Už ne.“

Nehoň bycha, přestaň skučet „co by, kdyby“,

všeho zanech, v chrámu ticha vyber účet,

vykecáš se na Olšanech.

 

Dají se ty písničky najít na netu. Já jsem však v tomhle případě rozhodně pro originál.

 

Na poslední chvíli

Dávno tomu, bydlela jsem ještě u maminky J, koupila jsem si malou kuchařku s názvem „Vánoční cukroví na poslední chvíli“. Byla jsem holka prozíravá, přesně jsem odhadla, co budu v životě potřebovat. Tatínek se tenkrát ptal, existuje-li také kuchařka „Vánoční cukroví včas“, po ní jsem ale nikdy nepátrala, protože k čemu by mi byla. Tak i před chvíli ohřála jsem smetanu a rozpustila čokoládu na lanýže. Okořenila skořicí, mletým zázvorem a muškátovým oříškem, přičemž jen těsně minula má ruka pytlíček se směsí na mleté maso. Jasně, ráda zkouším netradiční, ale přeci jen… . Okořenila bych i mletým hřebíčkem, kdybych tak jen viděla to dobře viditelné, stěží přehlédnutelné místo, kam jsem dnes skleničku s ním postavila. Ano, býval v plastovém sáčku, leč ten odpoledne cípkem uvízl pod pánvičkou na rozpálené plotýnce J. Lanýže nebudou poslední na poslední chvíli, musím něčím přebít tu nepovedenou vánočku. Ať žijí svatvečery a svatnoci. Dobrou noc a hezké Vánoce!

Kniha roku

Anketu Lidových novin o nejlepší knihu roku, nebo spíš knihy, mám moc ráda a jak LN jinak nekupuji, neb přečíst bych je nestihla, takhle jednou v roce, to jo. Jasně, jako v každé anketě i tady jsou to pouze subjektivní názory více než dvou set hlasujících, ale přesto... Lidovky vždycky těsně před Vánoci zveřejní nejen pořadí na prvních místech, ale také hlasy všech! oslovených, kteří svoji volbu zaslali včas. A oni neuvádějí jen tři tituly, ale také zdůvodňují, glosují. Jsou mezi nimi samozřejmě hlavně literáti, kritici, překladatelé, ale najdete tu i genetika či architekta. A v sobotní příloze Orientace vyšly další recenze, rozhovory, krátké informace o knihách. Pro mne má anketa ještě jednu dimenzi - často se jí při výběru dárků řídí můj tatínek J. Někdy se tedy dá ježíškovské překvapení odhadnout, to ale není v žádném případě kritika.

 

Jak tedy letos? Překvapivě možná. Na prvním místě s patnácti hlasy kniha Miloše Doležala „Jako bychom dnes zemřít měli“. O faráři Josefu Toufarovi, knězi, kterého v roce 1950 po tzv. „čihošťském zázraku“ umučila STB. Vydalo ji malé pelhřimovské nakladatelství, dvě větší oslovená před ním se zalekla toho, čím je knížka obzvlášť hodnotná - nějakých sedmi stovek fotografií. Mohlo by se zdát, že o příběhu bylo napsáno již dost, tedy vše co se ví. Leda snad, kdyby se někomu podařilo objasnit onen „zázrak“, tedy nevysvětlitelné pohyby kříže nad oltářem během kázání o adventní neděli. STB vinila kněze a chtěla po něm doznání, žádné důkazy však neměla, neprokázal se však nikdy ani opak, totiž že vše bylo zinscenováno právě touto organizací. Básník a publicista Doležal s žádnými novými objevy ani senzačními odhaleními nepřichází, je však první, kdo se zabývá životem Josefa Toufara před jeho působením v Čihošti. Sám říká, že pohnutkou k sepsání knihy mu byla „naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl, proč se to stalo zrovna jemu“. A dochází k přesvědčení, že to nebyla náhoda, že „kněz nebyl žádný růžolící snílek v kolárku, který by se vznášel nad realitu a jen se nějak pasivně připletl do dějinného soukolí, které ho rozdržilo.“ Tématem se zabýval od svých gymnaziálních studií, teď je mu dvaačtyřicet.

Jakkoli hrůzné téma, těším se na tu knížku, tatínku. Děje se mi občas, že objeví se mi nějaké téma v životě a začne se řetězit,  neodbytně připomnínat. V pátek jsem si na ni v Respektu přečetla recenzi a pak se v deset večer vrátila do školy, kde studenti pořádali filmovou noc. Šla jsem bez konkrétního cíle, program jsem předtím jen tak přelítla, říkala jsem si, že si určitě vyberu. A ve dveřích potkala kolegu, který měl jasno a mířil na film „In nomine patris“. Film o kom? O knězi Toufarovi. Tak jsem šla s ním.

A jak to bylo dál? V anketě myslím.

Inu takhle J - třeba ještě nějaký Ježíšek najde inspiraci:

2. místo (11 hlasů)
Darmata
Petr Hruška (Host)

3. místo (10 hlasů)
Povídky
Jan Zábrana (Torst)

4. místo (9 hlasů)
Jméno Vokolek
Věra Matoušová, Jan Šulc, Václav Vokolek (editoři) (Torst)

5.–7. místo (8 hlasů)
Rybí krev
Jiří Hájíček (Host)
Březiniana II
Petr Holman (Triáda)
Joseph Anton. Vzpomínky
Salman Rushdie, překlad Barbora Punge Puchalská a­ Lukáš Nový (Paseka)

8.–11. místo (7 hlasů)
Mondschein
Ondřej Štindl, Josef Bolf (Argo)
Podzemní práce
Viktor Karlík (Revolver Revue)
Saturnovy prstence
W. G. Sebald, překlad Radovan Charvát (Paseka)
Jak se dělají filosofie
Zdeněk Vašíček (Triáda)

12.–15. místo (6 hlasů)
1Q84
Haruki Murakami, překlad Tomáš Jurkovič (Odeon)
Vědomí konce
Julian Barnes, překlad Petr Fantys (Odeon)
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková (Host)
Daniel Stein, překladatel
Ljudmila Ulická, překlad Alena Machoninová (Paseka)