Střípky ze Světa knihy

Omylem vyslechli jsme kousíček trapně oplzlého chystaného románu Vieweghova. Mluvil ještě rozumně, četl ale už nějak bez naděje. Diváky strašil i lákal, když prý začnou odcházet, že nevydá ho. Odešli jsme, ale asi si toho nevšiml. O něco později samotný seděl u stolečku (redaktor odešel na panáka), že bude podepisovat. Nebylo komu, vzpomínal na fronty? Procházející, stářím už malý, Pavel Kohout sděloval vysoké blondýnce, že je to jeho soused ze Sázavy, že ho kdysi tahal… Kam či odkud už jsme nezaslechli. Do hospody těžko, z bahna snad… Opodál u stánku s příručkami, jak neprokrastinovat (čtěte místo práce), mít vše hotovo, i když jste teenageři, užívat si ticho (čtěte v tramvaji) a tak dále, kupoval pro sestru jakousi publikaci mladík z Cesty domů. „A není vám z té práce smutno?“ ptala se prodávající, když si ujasnila, co je to za organizaci. Zarazilo ho to a nebylo. Smutno je z jiných věci. Pak přišla bouřka a knihy se zakrývaly igelity i vlastními těly. Že knižní provoz dotuji knihovním zpozdným, nekoupila jsem skoro nic.

Čumilové

Zrádné ALE

Jsme naučeni, tedy nevím, jestli vy taky, já rozhodně, když něco vytýkáme dětem (a nejen jim), když chceme, aby cosi vylepšily, v něčem se zlepšily a tak dále, začít pozitivně, zmínit nejdřív to, co se jim povedlo. Člověk tedy přívětivě zahájí, pochválí, pak vloží „ale“ a vesele si pokračuje. ALE! Děti prý se brzo naučí, že všechno před „ale“ se v podstatě nepočítá, že to je jen nutný úvod, to za „ale“, to je to důležité! Podstatná je tedy výtka. Nevyžádaná rada. Minimálně nespokojenost s tím, co udělaly. Není to podle mého slovíčkaření,  působí to, alespoň na mne/u mne. Jenže co s tím? Začínat rovnou kritikou sotva bude řešení, jak by asi člověku i dost zralému bylo, kdyby někdo na něj vždycky rovnou zhurta. Oborníci radí nahradit spojku ALE spojkou A. Je to na první pohled proti logice věci (a všem větným rozborům J) a nehodí se to úplně pokaždé, ale jde to, fakt, zkoušeno a vyzkoušeno. Cest je víc, vynechat a nenahradit, jinak skládat věty....zkrátka nepoužívat ALE. 

Nebe - peklo

Trošku jsem se bála, že to nedají.Osmileté děti a to téma. Malému klukovi umře maminka, DJka Eva (uměleckým jménem Raketa), v nebi nechová se zrovna poslušně, poslána tedy do pekla, kde si najde mezi čerty komplice a společně se snaží utéct. Cestou potkají čertovu matku, zdatnou to manipulátorku, i Evina tatínka, který opustil její maminku, ještě než se Eva narodila. A také několik hříšníků a zavrženců, co se je Eva snaží přivést k samostatnému myšlení. Tadeášek v péči tety Renaty zatím truchlí ve skříni a celé si to takhle představuje. End je happy, ale trošku jiný, než byste čekali.

Daly to. Na jednom místě se zabály, hru ale prohlásily za „strašně dobrou“. Vtipná, napínavá a dojemná pro děti i pro velký. Bláznivé kostýmy, překvapivé zvraty. V Dlouhé. Současná polská autorka Maria Wojtyszko ji napsala jako odpověď na synkovu otázku: „Mami, co by se stalo, kdybys umřela?“

Fotka z webu Divadla v Dlouhé - fňukající hříšníci



A v programu otázky, tipy na další povídání. 

Do vlastních řad

„Jednotné přijímací a maturitní testy z matematiky a češtiny mají dva významné přínosy. Odhalují, jakými pitomostmi se musejí zabývat naše děti, aby prospěly. A také to, že jejich učitelé už jsou zřejmě apatičtí nebo na těch hloupých úlohách nevidí nic divného. Protože se hromadně nebouří. Nezačneme-li to okamžitě řešit, bude pořád rychleji přibývat žáků, kteří nečtou knihy, matematiku nenávidí a mnohdy ztratili chuť mít s vlastním vzděláváním cokoli společného. Což je problém nejen jejich, ale také náš. Už dnes. A vážný," píše Oldřich Botlík. (Tuším v LN, na FB převzal EDUIN). A pod jeho textem rodiče a učitelé vzájemně se nabádají, že měli by se bouřit, a obě strany tvrdí, že bouří. Nebouří. Říkat si to v kabinetě, u snídaně, u večeře zjevně nestačí. Mnohým, tuším, dnešní stav vyhovuje, je to taková přehledné L. A za pár dní, pár dětí bude potřebovat psychologa, že se nedostaly, v září pak pár jiných, kam že se to dostaly. Kolik je asi tak pár? 

Tohle za nás nebylo!

Nejdřív se, šesťáci, vzájemně pozuráželi nad Listinou základních práv a svobod. (Kdy já se o její existenci dozvěděla?) Začal XY s homofobními řečmi. „Nech toho, já mám bratrance homosexuála,“ prosila ho opakovaně AB. Nepřestal. (Vzájemné nadávky v tomhle směru jsou vůbec strašně účinné. Vmetete někomu do tváře, že hraje hry pro gayouše, a je to. To když já si vzpomenu,… jak jsem se „omylem“ zamilovala… to bylo ale až po vejšce.) Dostali se k azylu. Když pochopili, o co jde, vrátila to AB teď XY, Rusovi ze Sibiře, se vším všudy. „Stejně tu máš jen azyl.“ Rozplakal se. Posláni o kus dál, omluvili se, objali. Druhý den znovu šarvátky. „Jak by ti asi bylo, kdybych to tady přede všemi řekl?“ vykřikuje opět XY. Zoufám si. Stranou se ho ptám, co ošklivého si zase provádějí. „Ale nic, jenom někdo rozhlásil, která holka se líbí MN, on si myslel, že jsem to byl já, tak všem vykecal, kdo se líbí mně. Nakonec se přiznala Hanička.“ Uf. Jsou v pořádku, tohle jsme dělali taky! 

Ty věty

Autoři učebnic měli by každou větu dobře promyslet. Ne že by tam neměla být žádná, které děti nebudou rozumět. „A potom svezli poslední snopy z polí,“ vyvolá otázku, cože je to takový snop. „Já vím, já vím,“ volá Terka, „to je chlap, kterej si na něco hraje!“. Jo, taky bych koncem léta svezla všechny snoby na jednu hromadu. Člověk ale narazí i na jiné. „Lvi, zebra a sloni se pásli,“ je příkladem hysterické snahy o procvičení shody, neboť lvi se nejen nepasou, ale i mírumilovné pobývání zmíněných zvířat bok po boku i méně bystří žáci naštěstí zpochybní. Když se ale dočtou, že „k ní přišel na večírek a hned ji požádal o ruku“, nezamyslí se, potvory, jak se od nich očekává, nad délkou samohlásky v zájmenech, ale situaci začnou probírat ze všech stran, vyjadřují, jestli to nakonec není lepší než dlouhé randění a prozradí i něco z rodinných historií. Učitel to pochopitelně baví daleko víc než celé gramatika a v duchu děkuje, že jsou učebnicové věty tak nepromyšlené. 

Odpad

Horší než bio – nebio. Protože dítě – dítě. „Odpad“ je bohužel už celkem běžné označení pro ty, kdo zůstanou na základce. Dost možná tohle slovo poprvé zaznělo z úst některého z „pedagogů“. Teď ho používají i rodiče. Rodiče těch „úspěšných“ (někteří utratili i desetitisíce za přípravu na přijímačky), i těch druhých – mají pocit, že s jejich dětmi to učitelé vzdali. Aby to bylo dobře pochopeno, pořád tu touhou utéct daleko více než rodičům zazlívám školství. Dokud víceleté gymply budou, těžko ji přebíjet. Na víceletém gymplu – o tom vím dost – učí se člověku skoro samo. Děti vzdělávají se tu často navzdory škole a někdy neuvěřitelně hodně vydrží. Můžete jim klidně vykládat, co podstatného zažil Ignát Hermann v pětadvacátém roce svého života (spoiler: Nic!), budou si sice myslet své, ale naučí se (vám) to do patřičného testu a pak šťastně zapomenou. Výrazně se nebouří, Když si bič nad sebou nepletete sami, nepletete vám ho nikdo. Nemáte tu „odpad“.

Z pokusů o koláže. Časopisy na jedno použití. Fotky ze starých publikací. Taky odpad. A nutkání dávat věcem ještě jiný smysl.