Z tohohle kluka
teď čerpám energii. Z Adama Ondry. Zaznamenala jsem ho až letos na podzim, to že nelezu, jinak bych o něm věděla od mala.
Jeho mala. Taky málo sleduju televizi.
Bavili jsme se o něm na
silvestra, koumali, jak on to v tý Americe vlastně vylezl. Přeposílali si
odkaz na rozhovor, nadšení byli jím čím dál tím víc. Pořád nechápali. A
včera píšu Petře: „Kamarád nabízí na dnešek dva lístky na
přednášku A.O. v Biu Oko. Vůbec nemůžu. Šla bych.“ – „Jsem na to podobně.“ Pochopily
jsme o trochu víc. Víc žasly, i když už to dál nešlo. Jak stojí na těch pidivýstupcích,
drží se ve spárách, jak sedmkrát spadne a další den to dá na první pokus… Strašně sympatický, nadšenec, blázen, přitom, nutně z toho
lezení, vnitřně vycentrovaný, klidný. A když se ho ptali, jestli ve stěně za
tu dobu nepropadli s jističem ponorce, říkal, že jediný, kvůli čemu se
málem pohádali, byl pohled na Izrael a Palestinu. Takový lidi!.
Žádné komentáře:
Okomentovat