Poslouchala
jsem v rádiu opakování jednoho dílu Setkávání s Jiřím
Joskem, který včera zemřel,(nepřekládal jen Shakespeara, třeba taky Tracyho tygra, Na cestě…) a vzpomněla
si, jak se nás na začátku července jedna v Sobotce jedna spolukurzistka
snažila přesvědčit, že v Hamletovi Shakespeare říká, že pomsta, odplata
nemá cenu, je zbytečná, nemůže to dopadnout dobře. Dělala to dost neobratně, my
ale stejně neměli pořádné protiargumenty, nejsme žádní Hilští, že jo. A teď
Josek uprostřed rozhovoru, který se mi už online nedaří najít, abych ho sem
dala, vypráví, jak byl dramatik ve škole trénován v argumentaci (prý už
tehdy mohl žák dostat od učitele zadáno „ty předstírej, že zastáváš tenhle
názor, a hledej argumenty, ty buď proti“, nevím, jestli to už tehdy tak bylo,
ale je to výborná věc) a jak možná i díky tomu dokázal ve svých hrách říct, že
to může být „takhle i takhle“. Na rozdíl třeba od Čapka, který kupříkladu jasně
ukazuje, že žít tři sta let být dobré nikdy nemůže. Svým způsobem drobnost a
svým způsobem velká věc, co by si ji měl člověk zapamatovat, aby jen neopakovat
do nekonečna, že Shakespeare je tak dobrý, protože je nadčasový.
Žádné komentáře:
Okomentovat