O hoření

Trošku si myslím, že když někomu dáváte rady, jak nevyhořet, nahlodáte ho, začne si říkat, jestli už dávno vyhořelý není, případně jestli není „ňákej divnej“, že není, když všichni kolem očividně už jen doutnají a občas se někdo i topí. Přišlo nám nedávno z jazykovky shrnutí semináře o nevyhoření. Dobré je prý připojit se k nějaké profesní organizaci, vzdělávat se, ale taky najít si nového koníčka, který s učením vůbec, ale ani malinko nesouvisí, experimentovat, vstávat brzo, chodit pěšky… a potom: Vždycky si řekněte, že nejde o operaci mozku. Že možná studenti zbytečně rozdělili nějaký ten infinitiv a vynechali pár předmětů, ale na konci hodiny nikdo nezemřel! To si budu opakovat, skvěle se to doplňuje s mým oblíbeným „Co tě nezabije, to tě zešílí!“ 

A předevčírem na Národní, u stánku neziskovky Nevypusť duši, zvolal jeden chlapeček „Já vím!“ a rychle napsal „Du dál od svích bratrů“ jako odpověď na otázku, co děláte, když vám není do skoku. A  dašlí uznale pokyvovali, jak ví, ten chlapec, že hádat se netřeba.