Jak přesvědčit blízké
(i ty vzdálenější J),že tak která kniha stojí za přečtení?
Nejlepší by snad bylo jen „to je skvělý, to si přečti“. Jenomže to někdy
nestačí. A víc? Co říct víc, abych nezkazila zážitek? Nejde jen o pointu, ale
taky o to, jak se vše postupně otvírá přeci.
Ostrovu Sukkwan od
Davida Vanna četla jsem se poprvé u Soni Malinové. Prý (tedy mimo jiné, jasně): Přesně v půlce
dojde ke zvratu a vy si říkáte: Bože můj, to snad ne! Bylo to tak šílené, že
jsem musela na chvíli knihu zavřít.
A tak jsem se do ní
pustila - tedy do knihy, ne do Soni (a to výše nepíšu jako výtku, to jen si tak
sama přemítám, co prozrazovat). Bylo to zvláštní,číst s tím vědomím. Kdy přesně
je ta půlka? Otec a malý syn v aljašské divočině, to napětí ale nebylo podlé
mého dáno jen mýmčekáním na zvrat, ale zvraty v chování toho muže, jeho místy
nebetyčnou neschopností, místy velmi odhodlaným chováním i činy. A pak se to
stalo. Druhá polovina měhrůzostrašně fascinovala, víc neřeknu!
Vann bývá někdy
přirovnáván k Cormacu McCarthymu. Od něj jsem četla jen Cestu a musímříct, že
mnou, na rozdíl od jiných, úplně neotřásla. Snad nejsem takovou cynickou. Byla
na mě moc vykonstruovaná, připadalo mi, že moc vidím autorovi do hlavy, že
příliš dobře chápu, co chce ukázat… a to na mě zkrátka tolik nezabírá. Ostrov
byl pro mne silnější, silnější ve své uvěřitelnosti a -navzdory polovičnímu
prozrazení - i ve své neodhadnutelnosti.
A ještě jedna knížka.
Právě dočítám Stalinovy krávy od Sofi Oksanen. Hodí se mít kamarády korektory a
redaktory v různých nakladatelstvích, kteří občas naznačí, co by se mi líbit
mohlo. Tenhle román líbil se mi moc.
Z velké míry
autobiografický (ale beletristicky zpracovaný) příběh finsko-estonské autorky.
Dvě velká témata: život dívky trpící poruchou příjmu potravy, tedy anorexie i
bulimie prožité, „zevnitř“popsané, žádné, a vztahy mezi obyvateli tří zemí -
Finska, Estonska a Ruska, nejprve tedy Estonska uvnitř Sovětského svazu.
Estonky jako lehké děvy pro Finy, ti pak pro Estonce jako bohatí „příbuzní“,
kteří samozřejmě dovezou cokoli. Navíc se v románu propojuje v krátkých
kapitolách několik časových rovin: sovětský teror 40. a 50. let v Estonsku,
léta 70., léta 90. Transporty na Sibiř, prázdné obchody. V kraťoučkých
kapitolách mezi obdobími skáčeme, ale zmatené to není; nejkratší kapitola má
dvě slova: „Umřel Stalin.“ Postupné odhalování souvislostí, skládání obrázku.
Dívka, která nepatří nikam, i proto chce být v něčem dokonalá. Rozpolcená
osobnost, čtení neveselé, ale pohlcující.
Ten Ostrov vypadá zajímavě, zařazuju do seznamu "to read". Cesta se mi líbila a kupodivu mi ani nepřišla až tak temná, ale nevím, jestli bych to vnímala stejně teď, když mám dítě (vzpomínám si, jak o ní psal Maaristan z pozice otce malého kluka, že mu u toho dobře nebylo).
OdpovědětVymazatPřesně tohle mi říkala kamarádka! - že se při čtení Cesty chodila dívat na své spící děti, přesvědčovat, že jsou v pořádku.(Ale jiná kamarádka měla stejné výhrady jako já, ač je maminkou dvou dětí :).
Vymazat