Neměla jsem to úplně
rozmyšlené. Respektive měla jsem nějak podvědomě zafixováno, že ne, že se to
neříká, že politika do školy nepatří. A pak na to, těsně před 1. kolem, stalo.
Vešla jsem do třídy k malé skupince studentů, která se o volbách očividně
právě bavila. „A paní profesorko, koho budete volit vy? Jestli to tedy není
tajemství, “ zaznělo, jen co usedli na místa. Pokud by tazatelka nedodala
druhou větu, dost možná bych se zasekla. Takhle mi pár sekund běželo v hlavě, proč
by to tajemství být mělo, a řekla jsem to. Určitě hrálo roli, že jsem se právě
ten den definitivně rozhodla. Že jsem si hlas pro ZR sama pro sebe vyhodnotila
jako jakýsi alibismus - totiž že bych se držela svého a nechala rozhodnutí o
postupujících na ostatních. Studenty jsem potěšila, protože většina z nich volila
stejně. Zachovala bych se stejně, i kdybych dopředu věděla, že se budou divit „jak
můžu být tak blbá?“? J Chce se mi věřit, že ano, ale
jistojistě to nevím. I když i kolega volící protikandidáta jim na stejný dotaz
položený na chodbě odpověděl.
Nedebatovali jsme o tom
s kolegy a kamarády–učiteli nijak vášnivě, zažila jsem všeho všudy dvě
diskuse, z nichž jednu jsem (už po volbách) sama vyvolala. A názory se
různí. Někdo je zásadně proti, někdo neví, někteří říkají „v jiných volbách
bych to nedělal/a, ale teď jsem to považoval/a za důležité“. Jde skutečně o sdělení názoru, samozřejmě o
žádnou agitaci. Prozradit volbu … a doplnit důvody? Tvářit se tajuplně? Nechat
rozběhnout diskusi a zdůrazňovat slušnost? Ovlivňovat jen nepřímo, tedy
rozvíjet například schopnost analyzovat sdělení médií nebo vést k citlivosti
nad literárními texty?
Prý byli středoškoláci zmanipulovaní. Někteří určitě davovým
názorům podlehli, mohu jen tušit, že pro ty, kdo volili jinak, mohlo být těžké
názor projevit. V tom je co dohánět, to souhlasím. Mnozí měli ale
argumenty po ruce, na tom taky trvám. Navíc, možnost „rozhodování se jen podle
sebe“ právě v této situaci, tedy u voleb, připadá mi do velké míry
diskutabilní. Všichni jsme přeci závislí na médiích, všichni známe kandidáty
jen jejich prostřednictvím. Svobodný úsudek vidím jen v tom, že se
rozhodnu, co budu z mediálních zpráv považovat za podstatné a co pro mne
bude hrát menší roli. O „zmanipulovaných dětech“ mluvilo se už za revoluce.
Tehdy to neříkal jen pan Štěpán, ale také třeba náš tehdejší pan ředitel. K mým
nejsilnějším revolučním zážitkům patří okamžik, když se na naši obranu tehdy
ozval jeden profesor češtinář s tím, že i děti si ze svého středu vybírají
ty nejlepší jako „vůdce party“.
Jedni říkají, že bychom jako učitelé tuhle svoji volbu prozrazovat
neměli, protože jsme k dětem či ke studentům blíže než například herci.
Jiní tvrdí, že právě tihle naši posluchači potřebují/mají slyšet. Že nejhorší je
nijakost. Vůbec si nemyslím, že mě z mých žáků někdo adoruje J natolik, aby podle mne
házel lístek do urny. A zároveň jsem přesvědčena, že své „opinion leaders“ (snažím
se, ale nemůžu najít hezký a výstižný český výraz) máme všichni. U sebe je
nevidím v hercích, ale třeba v některých ekonomech. Ne že bych se
řídila podle Tomáše Sedláčka, ale když podpořil KS, v názoru jsem se taky
utvrdila. A vlastně jsem se utvrdila v přesvědčení, že je správné a
důležité říkat, koho volím.
Žádné komentáře:
Okomentovat