Dneska u oběda, Tamara,
že prý se bojí, jak bude mít při porodu žízeň. Marek (s vtipem a nadhledem) na
to, že Tamča to určitě zvládne, že on už má za sebou porody tři a jde to a pít
se může, někdy prý dávají cucat kostku ledu. Střih, já v tu chvíli v hlavě
úplně jiný obraz, opačný konec života, smutnokrásný. Myslím na Katku. Měla
tenkrát už hodně nemocného tatínka, počítala dny. Vůbec už nechtěl nic pozřít,
ani vodu, ona zoufalá. A pak jí někdo poradil, aby mu místo obyčejného ledu
dávala do úst to, co měl vždycky rád. Ne, bát se nemusí, malé kousíčky hned roztají, nevdechne je, nic se mu nestane. Mrazila tedy bílé víno, rozbíjela
paličkou a tatínek na tváři nepatrný úsměv, oživlé oči a lehké
přikývnutí, jako že ano, tohle ano. Vinná tříšť ledová. „Tohle bych chtěl taky,“
volá Marek (bez ironie) a já si doteď myslela, že je abstinent. Možná je, jen
na konci nebude. Umřeme-li na podzim, chceme střípečky burčáku!
Helen,
OdpovědětVymazatnapiš (mi) osm řádků každý den,
prosím.
A já si je v noci přečtu, celá šťastná! Moc ti to jde!!!
Ó, díky! Více viz výše :).
Vymazat