Jednou jsem odjížděla z Anglie
zrovna v první den olympiády. V Londýně tehdy nálada a všude zátarasy. Před Buckinghamem narýsované dráhy. Kolem
čtvrté že prý tu budou dojíždět cyklisté, řekli mi. Autobus mi jel v půl páté,
to budu jednou vyprávět, jak jsem byla na OH! Pak byly čtyři, atmosféra
napjatá, hudba, reportážní vstupy z trasy, policisté volají, aby lidé slezli
ze sloupů, vozy s novináři už projely cílem. Závodníci ale nikde, já v první
řadě, za zády houstnoucí dav a v hlavě panika, že se zpátky na nádraží
neproderu včas. Pět minut po čtvrté to vzdávám. Na Victoria Station jsem dorazila ještě s předstihem a
další dvě hodiny pročekala, než se městem prodral autobus. Můžu se chlubit, jak
jsem skoro viděla olympiádu! Včera jsem si pošmournem podél Temže došla do Tate
Modern, pro únavu chvíli nevnímala, pak si ale našla pár obrazů od Braqua,
pochopila, že přesně tohle jsem chtěla vidět, a noční oblohou vrátila se domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat