Ne, tohle není blog o
mé mamince, ale byla to zase ona, kdo se mě po Skypu zeptal: „A
tam co jste, tam žádní uprchlíci nejsou?“ Co bych ti tak mami na to řekla. Na střední škole, kde jsme včera chvilku pobyli, mluví žáci celkem dvaadvaceti různými
jazyky. Seděla jsem vedle studentky v šátku a nakukovala jí do sešitu,
když si sumírovala odpověď na otázku, zda by podle ní měla být marihuana
legalizována. V kurzu mám spolužačku, která na oslovení „Jano!“ sice
odpoví „Ano!“, ale pak už umí česky jen „Ukončete nástup a výstup, dveře se
zavírají“, neboť v roce a půl utekla s rodiči do Švýcarska. Je tu
ještě jedna Helena, ta se brzy stane tchýní Pákistánce z Londýna. A Němka Milena z Hamburku, jejíž maminka knihovnice se zamilovala
do Kafkových dopisů ženě téhož jména. Pořád tu poletuje téma domovské země, emigrace vnitřní i skutečné, útěků... Reportéři ale nikde, pro
televizní obrazovku bylo by to asi moc složité. A já mám ještě den, než prchnu
domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat