Včera
učila jsem se od Markéty vyřezávat razítko z gumy. Vynadala bych si do
bláznivých nápadů, já, výtvarně tak nezdatná, ještě před nějakou dobou, kdybych
v létě nezačala tak nutně razítko mývala potřebovat jako dárek. Kdyby se
na poslední chvíli neuvolnilo místo, možná bych se stejně ale nedokopala.
Nakonec krásné to bylo a Myyna má pravdu, že barva a otisk skryjí mnohé
nedostatky (ba průsery J ) samotného razítka a někdy ještě
obrázek získá. Můj mýval je na padesát způsobů nedokonalý a jako dárek (možná!) vznikne ještě jiný, ale kdybyste viděli, jak jsem různými pokusy o záchranu a vylepšení razítko zpotvořila, věřte, taky byste užasli.
Kromě toho, zážitek nevýtvarný: Vedle mě sympatická paní „kreslí
si“ do gumy nádherné věci, ač tvrdí, že její klienti s ní vždycky strašně
rádi dělali arteterapii, protože dílka měli hezčí než ona. Dělá snad
arteterapii na AMU, říkám si v duchu? A ona začíná mluvit o své práci víc.
V minulosti nejspíš působila leckde, teď doprovází umírající. „Mám
strašnou radost,“ prohlásí nečekaně, „že všichni, se kterými jsem do posledních
chvíli byla, zemřeli v okamžiku, kdy jsem byla v práci.“ První reakcí
je obrovský otazník uvnitř mé hlavy. Neříkám nic. „Ta důvěra, že se rozhodli
počkat, ta mě strašně těší,“ dodává. Otazník odfouknut. Největším strach prý
skoro každý má z toho, kam po posledním nádechu výdechu odejde. Nesouvisí to
nutně s náboženstvím. Ona jim říká, ať si to místo vyberou, ať si ho v duchu
vykreslí, soustředí se na něj. Vůbec nevím, jak se jmenovala, ale to setkání na
pár hodin, to setkání s rydlem v ruce, to si – myslím – zapamatuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat