Seděla jsem v Roxy,
skleničku vína před sebou, déšť za okny. Co déšť, slejvák!, schylovalo se k němu
už pěknou chvíli, i tak překvapeně, zaskočeně, bláznivě mnozí běželi. A občas,
to mě vždycky nadchlo, nějaký muž – fakt to byl pokaždé chlap – šel tak, jako
by se vůbec, ale absolutně vůbec nic nedělo, bez deštníku, bez tašky nad hlavou,
klidně, vyrovnaně, pomalu. Bych i řekla, že vypadali nějak sušší z té výšky
tihle pánové, ale to jsem si asi už vsugerovala. Různou měrou alternativní
psychologové by možná mluvili o síle osobnosti, mně to bylo jen tak nějak
hrozně sympatické. Ale v zájmu zachování genderové vyrovnanosti: do škály
sympatií vešla se mi i jedna pohotová žena, co vběhla do „sekáče“, v mžiku
zakoupila deštník a dál vybírala zatáčky mezi kalužemi.
V Roxy kvůli Samorostům,
výstavě, na kterou mohl přinést své dílo naprosto kdokoli, kdejaký amatér. Má myšlenka první: moc mě toho nezaujalo, jen
tu a tam nějaká kresba, koláž a ti dva pankáči tady na fotce a samo sebou, že
dílo kamarádky Lenky. Myšlenka druhá: vždyť přeci mnohé z toho neliší se
vůbec od děl na výstavách „skutečných“ umělců. Zkrátka si ti autoři tady
neříkali „tohle bych zvládl taky“, ale udělali to, navíc abstrakce pomálu a
počin to celý pěkný, hlavně takhle se skleničkou, když za oknem ten déšť.
Žádné komentáře:
Okomentovat