Ve staroboleslavském kostele ptala se pětiletá,
kdo je to Bůh. Mohla jsem si za to sama, upozornila jsem na světýlko, jí by
stačily výjevy z křížové cesty. „Nepochopuju, co se to děje tady,“
stála ztracená před jedním z obrazů. A na dnešek studentka Josefína
vymyslela debatu o tom, jestli je něco nad námi. Zase jsem si za to mohla – že já
jim kdy tuhle možnost připravit diskusi na jakékoli téma dávala. Strach jsem
měla. Povedené, překvapivé, dojemné i veselé to bylo. Mezi matematikami a
zeměpisy mluvili o tom, jak mají pocit, že ti, co jim odešli ze životů, jsou tu
nějak s nimi. Za chvilku zase, proč pořád musíme hledat smysl života (jako
jediní tvorové a ještě se o tom dohadovat), jestli si zkrátka neužívat
to, že jsme tady, třeba jen jako evoluční vývojový článek. Jestli se to všechno
bude někdy opakovat. Jestli se zázraky vylučují s vědou. K ničemu jsme
nedospěli, zítra se vrátíme k podmínkovým větám a slovíčkům a pak zase někdo
další vymyslí něco jiného.
Hezký!
OdpovědětVymazat